Viděl jsem tě růst,
lístek po lístku.
Sluneční oblohy
snažila ses dotknout.
Když jsem tě poznal,
plakalas jako malé dítě,
bolelo tě srdce a já?
Jen jsem klopil oči
Život nemůžeme brát vážně..
Hladil jsem tě po vlasech
a tišil tvou bolest,
jako by byla má vlastní.
Byla jsi jako poupě,
malé nic.
Ze kterého již brzy mělo vyrůst
něco nádherného.
Život nemůžeme brát vážně,
vžyť i on si z nás střílí

Viděl jsem tě růst.
Viděl jsem jak se pneš k obloze.
Sledoval jak první z očí
začli v nezralých okvětních lístcích
rozeznávat krásu.
Slzu která se ztratila v ranní rose
už nikdy nenajdu,
ani ji nebudu hledat.
Možná by bylo lepší kdybys nikdy nebyla,
nikdy bych nepodlehnul tvé výmluvné kráse.
Jsem jak Wildeuv slavík,
jenže tvými trny jsou rty
a já nemám tolik odvahy
abych jimi probodnul své srdce.

Viděl jsem tě růst
a teď přede mnou visíš na oprátce,
bez rudého okvětí.
Nahá
Ty nejsi růže nejsi protože růže..
Jsi něco mnohem víc,
visíš tu přede mnou na oprátce.
Ne zubožená,
ne zlomená.
Ale krásnější než kdy dřív
žena.
Život nemůžeme brát vážně..