Slzy stékají po tvářích, úsměv zmizel ze rtů, ty díváš se na své jméno, jak se zarývá do bílých papírů.
Říkáš si "Stejně to nic nezmění, jsem tlustá"
Myšlenky mizí ve chvíli, kdy tvé jméno v pokoji zazní.
Podíváš se po usměvavých tvářích, které nabízí lehce roztřesenou dlaň. S pochybnostmi přijmeš a sty stočí do poloúsměvu.
Žena co tě přivedla odchází a dívky se vrhají do svých zálib.
Jedna si čte, druhá poslouchá muziku, třetí cvičí. Ta dívka tě zaujme. Na první pohled anorektička.
Žebra výrazně vystupují pod jejími prsy, ruce a nohy jsou jako hůlky.
A v tu chvíli si uvědomuješ "Ale já taková nejsem! Vždyť jsem to všechno dělala jen kvůli ní. Abych jí viděla! Ale stejně to nepomohlo. Jsou tu zakázané návštěvy. Tak k čemu mi to bylo?" zlostí bouchneš do zdi. Dívky jsou zřejmě zvyklé, ani si nevšimly. Začneš litovat.
Slzy stékají po tvářích, rty se klepou, ruce už ani neovládáš. Chceš odtud pryč, chceš za ní. Ale to by znamenalo, že bys musela začít jíst. A to ty nezvládneš viď? Ale zkus to!
Jedno sousto, druhé sousto. Uždibuješ opatrně z právě přinesené večeře. Takhle to nejde!
Najednou se ti v hlavě vybaví její slova "Anorektičko" zní jako ozvěna mezi tvými myšlenkami a aniž si to uvědomuješ, začneš se s onou cvičící dívkou zkoumavě porovnávat.
Jste jako dvojčata… S touhle myšlenkou se ti vybaví její věta
"Anorektičky já neobjímám. Neusmívám se nad nimi, nejsem s nimi šťastná"
Jedno sousto, druhé sousto, třetí sousto, čtvrté sousto.
Slzy stékají po tvářích, "Tohle je pro tebe…" myslíš si, zatímco dojídáš večeři.