„Strach je nejsilnější emocí člověka, chlapče…“ potichu, spíš pro sebe, než pro nového žáka, nadhodil ředitel základní školy.
„Proč to říkáte?“ zeptal se, ale ředitel ho už nevnímal.
Nicméně nováčka zavedl do třídy, kde ho představil jak žákům, tak vyučujícímu.
Od té doby týdny ubíhaly, bez žádných problémů, ale i bez radostí.
Děti byly často zamlklé a málo kdy se smály. Občas je zaslechl, jak si povídají o jakýchsi úmrtích, různých duších, krvavých stopách,… prostě samé hrůzné historky. Podle něj se jen nudily a vymýšlely si.
Nyní se, už ne nejnovější žák, vydal prozkoumat celý prostor školy. Procházel nejvyšším patrem, kde byla velmi rušná chodba s nejstaršími žáky. Provázely ho zvláštním pohledem, jakoby opovrhovali jeho mládím.
Když došel na konec chodby, všiml si ještě jedné chodby. Chlapec, od narození zvědavý, zabočil na onu zaprášenou, na první pohled nepoužívanou chodbu. Čím více se vzdaloval od dětí, tím menší byl hluk. Nakonec k němu doléhal matný, sotva slyšitelný zvuk.
Rozhlédl se. Otevřené dveře prázdných tříd vzbuzovaly v pozorovateli nepříjemný pocit samoty. Jeho stopy v prachu mu připomněly historky, kterými prve tak opovrhoval.
Měl pocit, že tu někdo, nebo něco je. Otočil se. Koutkem oka zahlédl stín. Zaslechl kroky. Srdce mu tlouklo až příliš rychle. Rozhodl se, že se vrátí. Začal utíkat. Už jen několik kroků a je u schodů. Zpozoroval neznámou postavu.
Děti uslyšely výkřik naplněný hrůzou.
„Co se mu stalo?“ zeptal se ředitel.
„Spadl ze schodů!“
Strach je nejsilnější emocí člověka. Pomyslel si za svá léta už po několikáté ředitel…