Nesměle napřažená dlaň
a na ní…
tlučící srdce.
By mohlo doufat…
doufá:
„Vstaň!
Vem si mě!
Pevně mě drž!“

Hlasité údery a horkost
co ho zevnitř trýzní, pálí…
sevřena pěst je zase v dlaň
a ruka ucukne.
Vždyť oni by se smáli!

Okraje cesty ujité v ohledu oka mžiku zúžují se do ztracena,
hořkosti džbány vypité a mezi dvěma - tahle stěna.
Pár kroků stačí k obejití
a pokračovat v cestě…
bez druhostrany!
Ale co pak to srdce?
Horké…
Tlukoucí…?
Být bez něj nelze,
není zbytí.
Dva dělí stěna,
tak se svým srdcem na dlani
jsou sami.