Potkala jsem starou ženu,
vrásky ji do tváře vryl sám čas,
nemluvila, jen se usmívala.

V očích měla dávný svit mladosti
a roztrhaný modrý svetr
vlál na jejím ztrouchnivělém těle
jako pozdě posbírané prádlo
co maminka vždycky prala
každé ráno.

Nedívala se na mě,
ani na ptáky na poli,
ani na křížek s probodeným Kristem.
Na jejích víčkách zůstal prach dvou válek,
smrt třech synů a jejich otce.

Neplakala.

Já ano.