Přicházím k lékaři s jarní únavou. Odebere mi krev. Vše probíhá standardně a jsem objednaný na kontrolu příští týden. Po sedmi dnech volna se cítím odpočatý. Těším se, jak si udělám nějaký vtípek z kolegů v práci. Během pěti minut je však vše jinak.
„Dobrý den, pojďte si dál…,“ říká krásná, přírodou obdařená sestřička. Starý nerudný doktor mě zve dále a usadí mě. Podívá se na mě, do papírů a pak znovu na mě.
„Máte asi leukémii.“
Ticho.
Přeruší ho dotaz: „Leukémii? Asi? Vždyť mi nic není. Byl jsem jen trochu unavený.“
„Ano, ale…,“ odmlčí se. „Sestro, napište pánovi neschopenku.“
„Počkejte, pane doktore, já potřebuji jít do práce. Teď jsem tam týden nebyl, kolegové tam byli sami a příští týden máme…“
Doktor se přísně podívá. „Zde je recept. Uvidíme se příští týden. Zítra vám zavoláme přesné výsledky.“
V práci kolegové vítají slovy: „Kde ses tak dlouho flákal?“ Na odpověď, že máte leukémii, překvapivě nikdo nereaguje. Hladinu adrenalinu zvýší teprve oznámení mé neschopenky, kdy se jedna kolegyně rozčílí, že ona má již několik týdnů rýmu a neřeší to také hned neschopenkou. Je to prostě ode mě sobecké, nechat je v práci samotné.
Následující den prosedíte celý čas u telefonu. Nikdo nevolá. Stejně to vypadá druhý a třetí den, kdy po probdělé noci to už nevydržíte a zavoláte lékaři. Oznámí vám, že máte přijít příští týden do ordinace nějakého onkologa. Zkrátka musíte čekat…na výsledky, na doktora, na léčbu…na smrt.
Přeji hezký den a veselou mysl.