, 5. 4. 2009, Povídky
...svítá,nesmělé sluneční paprsky pomalu a nejistě osahávají obzor,aby vzápětí sluneční kotouč purpurově ozářil vstávající jitro. Dlouhé minuty sleduji tu pronikavou záři,rozsvěcující vše kolem nás...
"Nádhera co?" slyším houknout svého loveckého kolegu, "A to kdyby ještě přišli,to bys koukal..." ukončil Tom svůj monolog krátkým zívnutím.
Zase jeden probděný večer,plný očekávání a zmrzlé naděje,že se konečně dostaví - krasavci lesa a palouků...Mufloni.Už ani nepočítám kolikrát jsme na ně "seděli"- 3-4 hodinové podvečerní i časné ranní "dýchánky" - to musí bavit, blesklo mi hlavou,a ruce jen tak mimoděk vklouzly na ztuhlá kolena. Nad ránem opět přituhlo,teploměr v kazatelně se zastavil na -10 stupních.
"Půjdeme?" vytrhl mne z přemýšlení kolega, "Dneska už nic nebude...". "Tome vydržme tak půl hoďky,zítra má padat a to už bychom se sem nedostali," posunuji ručičku naděje pohledem na hodinky.
Ticho...i boční vítr přestal foukat jakoby mávnutím kouzelného proutku.Propátráváme mírně našedlý sníh s deficitem slunečních paprsků...
"SSST" , ozvalo se vedle mne,kolik takových upozornění za poslední 3 hodiny společného "hřadování" na tvrdé pryčně bylo a stejně nic...
Jen automaticky přikládám dalekohled naznačeným směrem - nic novýho projelo mi zvolna hlavou...ještě okamžik,co to je?! nepatrný stín v mlází...zpola zasypaný kmen ležícího smrku a za ním? ...stín. Se zatajeným dechem propalujeme očima místo,ze kterého se ozývá vzdálený šramot.
"Jsou tu!" zazněla nakřáple zmrzlým hlasem Tomova přidušená fistule."Jdou k zasypanýmu krmelci..."
"Krmelec" místo vzdálené tak na 40 kroků od nás bylo magnetem pro již tak strádající zvěř. Stín se pohnul,téměř neslyšně,jakoby z lehkostí vyplul polovinou těla z úkrytu...byla to vedoucí samice - větřila.Pár dlouhých minut nedůvěřivě nasávala mrazivý vzduch. "Dobrý jde" ,usykl Tom. Za postupující samicí se vyhouplo pár 2-3 letých beranů. Tlupa byla ovšem mnohem větší a vzápětí...jsem úžasem zapomněl i drkotat čelistí.
Šestiletý beran,nádherný kus,vykrojené sedlo s bohatou čabrakou,2x zatočená řidítka(pardon toulce,rohy),opravdu kapitální jedinec.
"Připrav se!" slyšel jsem jen na půl ucha,plně zaměstnán zjevem "našeho cíle". Zvedání okna střílny mi připadá jako věčnost,opírám loket o rám výztuhy. Světlo je dobré i vítr, mumlám si jen tak pro sebe a zvolna usazuji pažbu do ramene...jen je nezradit!
Pomalu se sunoucí tlupa dosáhla na zásoby v krmelci."Náš beran" má výbornou pozici. Osamostatnil se a obchází stanoviště ke korytu přímo před námi! ...ještě 2m, dělej!...tlačím jej očima, na místo ve kterém se mi ukáže naplno z boku. Přiložený prst na spoušti tuhne do znecitlivění...
A jsi můj! - zorné pole hledáčku jakoby hladí dokonalé tělo tohoto nekorunovaného krále valašských kopců.
Spoušť se tlakem prstu poddává pohybu po dráze "cvak" - moje zbraň - fotopuška vybavená fotoaparátem EOS 5d spolu s 160 mm objektivem mi opět prokázala neocenitelnou službu, když zachytila jeden z nejpěknějších detailů jeho fascinující hlavy.
...ve skrytu zmrzlé duše děkuji náhodě vysněného okamžiku štěstí...