Vlahá noc, na nebi srp jasně září;
Je čas jako stvořený pro umění.
Jdu hrdě i sklesle, čert se svatozáří;
Však tvář se mi v ďábelskou nemění.

Ač básnit neumím, pro Tebe skládám;
Bez hlasu zpívám Ti na dobrou noc.
Pak jak zvadlé listí k Tvým nohám padám;
Čekám, že přijdeš mi na pomoc.

Ve snech mých podáš mi ruku: „Tak vstaň!“
Však, sama když bdím, nepřicházíš.
Strach děsí mě více než ohnivá saň;
Ty asi taky, jak sám dobře víš.

Důvod, proč čekám, i když nejsi blíž:
Tělem jsi daleko, jen duší u mne.
Tak vyznání náhlé ode mne slyš:
Slovíčka z kašmíru, pouta tak pevné.

A pár dní zpátky, vím, byla jsem krutá!
Tvůj pohled byl pro mě méně než vzduch.
Tak neberme city až příliš zhurta;
Mezi námi je zakletý kruh…

Vím, že se přetěžce slova má slyší;
Tohle chci přece napravit.
Hrála jsem si s tebou jak kočka s myší.
Svědomí, nechej mě konečně žít!

Až motýlci budou tě šimrat v břiše;
Až srdce se závratí sevře mi.
Nebude láska jen bezbarvé klišé;
Stane se nejhezčí na Zemi.