Chtěl bych teď o něčem vyprávět, ale nevím odkud začít. Událo se toho strašně moc. Ale asi bych měl začít od mého dětství.
Už jako malý kluk jsem byl pěkný grázlík. Není se čemu divit. Fotr, jestli se mu tak dá vůbec říct, od nás utekl, když mi byly čtyři. Jediné, co si od něj pamatuji, bylo to jeho pijácké bití nás všech. Matka měla dost problémů, aby mne a mé sourozence uživila, natož ještě, aby mne uhlídala. Když jsem udělal nějaký průšvih, kterých bylo mimochodem dost, promlouvala mi vždy do duše:
"Ježíši, proč jsi to udělal? Tak odpověz mi přece!", nebo
"Copak se máš tak úplně špatně? Kdybys mi radši pomohl!" Vše zakončila: "To tě kazí ti tví kumpáni! Tak se, sakra, vzpamatuj, vždyť rostete pro kriminál!"
Jenže na tyhle a jim podobné věty jsem časem přestal reagovat. Žil jsem tak jak mne okolnosti nutily, žil jsem tedy přítomností a ne budoucností.
A tak jsem začal chodit za školu a přidal se k jedné partě. Utekl jsem z domu a žil s ní na ulici, kde jsme okrádali lidi, sem tam jsme udělali nějaký byt. Protloukal jsem se tak dlouho. Začali jsme prodávat drogy, stal jsem se šéfem bandy. Měl jsem prachy, auto, bouchačku a ne zrovna čisté svědomí. Jednoho dne jsme potkali konkurenci. Nevím proč, ale najednou se začalo střílet. Z těchto jatek se dostali živí jen mí lidé. Byl to masakr, jenže mne proslavil mezi smetánkou z podsvětí. Nebylo divu, že si mne zavolali. To jsem se poprvé setkal s Alexejem. Alexej mi tenkrát řekl: "Dost ses proslavil, nenecháš si nic líbit a to se mi zamlouvá. Proto ti nabízím tohle:"Vykašleš se na tu svou partičku otrapů a začneš makat pro mne. Měl bych něco speciálního."
"A to jako co? " zeptal jsem se.
"Prý to umíš s bouchačkou," pokračoval, ale já mu skočil do řeči: "Ti, co jsem jim to dokázal, leží teď dva metry pod drnem."
"No právě proto tahle nabídka. Dám ti jméno a cenu osoby, které to jméno patří, ty zařídíš ostatní. Bereš?"
Když jsem souhlasně kývnul, ponořil jsem se do těch sraček úplně. Začal jsem zabíjet za hotové, ale ne jako nějaká spodina. Byl jsem nejlepší a v mafii jsem měl zvláštní postavení. Mé oběti byli šéfové konkurence, nepohodlní svědci nebo politici.
Úměrně s mým měním rostla i má cena pro poldy. Pohár jejich trpělivosti přetekl, když jsem jim oddělal jednoho jejich šéfa.
Začali po mně jít a dostali mne. Tenkrát u soudu mi soudce řek přímo do očí, že u takových případů lituje, že byl zrušen trest smrti.
A teď tu hniji v cele a přemýšlím, kde se stala chyba. Své bývalé kámoše jsem zapřel a tak není divu, že teď zapřeli oni mě. Mafie? Tam jsem už odepsaný. Přehrávám si svůj život, ale jediné, kde se zarazím, je u varování mé máti. Chvíli se tomu směji, chvíli kvůli tomu brečím. Chtěl jsem být někdo, ale opak je pravdou. Vlastně ne! Něco jsem! Vězeň 48216. Ony ty matky mají někdy pravdu.