Zamčena v pokoji beze stěn,
Klíčem co povznáší do nebes,
Směnuji strachy tužeb za ctnosti,
slaně zmáčené.

Vyzradila jsem své city
panence z porcelánu.
Medvídek plyšový
hrdě stráží meho srdce bránu.

Andělé odnesli světlo
až na okraj
sněného snu
co tančil mi nad hlavou.

Tak zoufale stojící o potlesk
v příšeří divadelním,
odešel s oponou
padající na má bedra.

Četla jsem verše
králova básníka,
nebo snad
básníkova krále?

Povznesly duši,
do výšek
odkud se špatně padá.
Tak se těď,
zuby nehty,
držím za oblaka.