Zlatavý podzim rozpustil své vlasy,
tálа jako led v tvém objetí.
Opačné živly, srdce se ztratilo,
naše láska… příběh a naděje.
Propast noci, dívám se do telefonu —
ani čárka, ani tečka, ani kapka.
Mažu Instagram…
Namalovala jsem rty, práskla dveřmi,
řekla jsem: „Čau!“
Jak mě jen miloval, říkal,
že jde podzimní liják.
Budu šťastná a na něj zapomenu.
Žhavé noci spalovaly tělo,
ovládaly mé dny…
Hraj, hudbo, hraj!
Oči těžké, na ramenou omámení,
ty znova tancuješ sama.
Utop v číši veškerou bolest —
mé oči: sůl a voda,
už mi nic není líto.
Náš nedopsaný román
jsem utopila ve sklenici vína.
Nekaj se přede mnou,
na lásku si nehraj.
Darovala jsem ti celý svět,
v duši mám jen zamrzlý led.
Jako mantru jsem se k tobě modlila,
dívám se do telefonu, zabíjím naději.
Natahovala jsem ruce,
bloudila mezi lidmi
tam, kde nejsi ty.
Vítr fouká, definitivně jsem ztratila sama sebe.
Běžím po trávě bosá, skládám svůj život.
Pověz mi, prosím, co s tebou není v pořádku?
Protože potřebujeme, psychologa a advokáta.
Soused volá na telefon,
zvedám sluchátko: „Haló…“
