Hlavou se lyne, 

smuteční píseň,

ke tvému odchodu. 

 

V srdci nahrnuje se tíseň, 

kousek po kousku,

kostka na kostku, 

hrne se do mozku, 

a usídlí se přímo, 

uprostřed dění. 

 

Je to jako bdělé snění, 

jenže já chci zavřít oči, 

do prázdna a tmy z mostu skočit, 

nebo na poslední chvíli ukročit... 

stranou.

 

V tu chvíli se cítím, 

jako pod čarou, 

v seznamu všech různých osob, 

které znám. 

 

Jsem na poslední příčce,

a možná až daleko pod ní, 

ztracená ve slepé uličce, 

která je dávno zapomenuta. 

 

Jako kniha,

ve tvé poličce dlouho netknutá, 

i přesto, že byla tvá oblíbená,

s láskou čtená,

jedna, ta jediná,

milovaná.

 

Jsem jako poznámkový aparát,

který nikdo nečte, 

a než začnu se,

jako oblíbený kousek oblečení, 

párat, 

tak mě prosím svleče,

až na kost.

 

Chci zase cítit něčí přítomnost,

protože být sám,

to je hořkost, 

která nelze přebít,

i když, 

já už se dávno nechci líbit. 

 

 

Chci jen být, 

a snít, 

v bdělém snění.