, 27. 3. 2026, Povídky
„A máš to zapotřebí?“ zeptala se mě. „Co je tohle? Ty máš rád to čmárání.“ Ukázala na opěradlo lavičky.
Před začátkem té štědrovečerní party jsem tam vyryl klíčem zase to heslo: život je sranda. Pak se Karolína zase rozhodla dávat si to peří. Strašně mě to naštvalo, pohádali jsme se. Odešla někam s Majklovou partou. Neměla by se s nima přátelit.
Tak jsem poškrtal slovo sranda a asi jsem usnul.
„Je to dáma, já vím. Má vytříbený chovaní,“ dal jsem jí za pravdu ironií.
„Proč tady ležíš na štědrý večer?“
„A vy?“ Zkusil jsem jí to vrátit.
„Šla jsem zachránit svého studenta, který mi vlastně může být jedno.“ Hodila po mě pohledem. „U našich se nedá dost pohodlně přespat, takže tam jezdím jen na večeři,“ objasnila mi svůj štědrovečerní rituál.
„Nepotřebuju zachraňovat. Večeři, jo?“
Už jsem jedno jídlo měl, ale klidně bych si dal další. Mám hlad. A Mám ho pořád. „Mě je zima.“ Možná by to chtělo trochu rumu na zahřátí, ale naproti na díze už mají zavřeno. Podíval jsem se na čas v telefonu a vytočil Káju.
„Vánoce nemáme doma tak hrozný,“ řekl jsem v rámci jakési konverzace.
Karolínin telefon se rozezvonil vedle mě. Mám její kabelku u sebe. Proč? Asi ji na mě v rámci hádky hodila. Co já vím?
Tak jsem pokračoval: „Mě máma oblíká. Během dne nám naši nahází nějaký hezký oblečení pod strom. Kája dostala tohle. Podal jsem ji tu tašku, kterou mi tu sestra nechala. „Má to už pár hodin a není to rozbitý. To je úspěch. Jo... Taky cigára a víno. Haha. Já ho nepiju. Nevím, proč nám ho dávají. Fotr pak jde spát a máma někam na večírek. My s Kájou jdeme taky na večírek, ale jinam. Letos tam moc lidí nebylo. Proč taky... Jsou s rodinou,“ rodinou... „Ve třídě mi záviděj. Že můžu takhle vypadnout kdy chci.“
„Lidé si přirozeně závidí to, co nemají oni. Oni tobě, ty jim.“ Podala mi ruku, aby mi pomohla zvednout se.
Zvládl jsem to ale sám. Trochu jsem se motal, ale mohlo to být horší. Navíc ty procenta stejně prchaj pryč. „Jsem docela těžkej.“
„Zvládneš to domu?“ položila mi dotaz po tom, co jsem chytil rovnováhu.
„Asi tam nepůjdu. Co Kája? Ale hledat ji nebudu. Já za nima nechci.“ Chci se střetu s těma lidma vyhnout.
„Nejsi tak na mol, jak jsem si myslela. Původně když jsem viděla, jak se tady valíš, jak bezdomovec, chtěla jsem tě pozvat k sobě. Jen se dáš dohromady, přespíš a ráno bude moudřejší večera.“ Navrhla. Bůh ví, proč?
„To vypadám vážně tak hrozně?“ Nikdy jsem moc nepřemejšlel, jak to působí.
Vyrazil jsem za Sedláčkovou.
„Jsi z ní jenom ve stresu. Ten vandalismus, co si udělal na tu lavičku... To je taky důkaz.“
„Běž Tamhle!“ V tom mrňavým bytě ukázala na malou sedačku. „Ale Nejdřív sundej boty!“ Dodala, když viděla, že jsem tento krok vynechal.
„To bude oříšek. Pokusil jsem se ohnout, abych si rozvázal tkaničky. „Na tom gauči by to šlo líp. Nechte opravit tu podlahu.“ Spadl jsem. „Strašně se vám hejbe.“
„S tebou je vážně život sranda.“ Její úsměv se proměnil v cosi... možná lítostný úšklebek.
„A proč ty si mě sem vlastně pozvala?“ zeptal jsem se jí už na pohovce.
„Au,“ zněla má odpověď na pohlavek, který mi dala za krk. „Já bych s tím hlazením počkal na pozdějc.“
„Nejsem tvoje kamarádka! Tykat mi nebudeš!“
To jsem musel v jejích očích teda hodně přepísknout. „Rozumím.“ Bylo to prostě automatický. V tomhle stavu mi nejde tolik přemejšlet. Kdo je ty a kdo je vy? Navíc není o tolik starší, tak o co jí jde?
„Přinesu ti nějakou deku.“ Odešla.
Osaměl jsem! To je ta nejhorší chvíle! Vždycky je všechno v pohodě, dokud se neocitnu sám a nezačnu přemýšlet. Pak přichází takhle vlezlá depka.
Hodil jsem smutně očima na konferenční stolek, kde ležely talířky s cukrovím. Vánoce... Můžu předstírat cokoli, ale tohle má vliv i na mě. Jasně, že jsem pro někoho borec, protože nemusím trapčit doma pod stromem. Všichni to nenávidí. Ale i když jsem dospívající, pro kterýho je tahle nenávist pro rodinný chvíle naprosto přirozená, nemůžu si pomoct, ale já bych to prostě chtěl. Máma ani nevlastní fotr nejsou zlí. Jen si nás nevšímaj. Všichni jsme v tom baráku za sebe. I otčím s matkou vůči sobě. Jejich vztah je spíš praktický. Ona má peníze na švadlenu a on mladou slepici, která mu dělá ozdobu, na pracovních večeřích.
Dostal jsem nový kalhoty, jsou fakt luxusní. A už jsem je zašpinil tajícím sněhem. A ten sníh... Kdy byl naposledy na štědrej den sníh? Ale sakra, neber ten sníh! Nech ho prostě ležet na tý zemi, ať se rozpustí. Budeš ho chtít jen občas, pak ale často.
Kurva, kde se mi v hlavě vzala ta přiblblá poezie? Sníh nebo sníh… Prostě fetovat se nemá! Někde se mi vyronily slzy.
Rozmazal jsem je. Zrovna když mi Sedláčková dávala tu peřinu a sklenici vody. Nejdřív to očividně chtěla nechat bez reakce.
„Martine, já jsem jen učitelka. A nedělám to ani moc dlouho. Nejsem žádný psycholog. Nevím, co všechno v tom je, ale tohle není život, který…“
„Mohla jste mě tam klidně nechat. Normálně se takhle válíme v noci venku. Ráno jdu potom do školy, a vy to vůbec nepoznáte,“ přerušil jsem ji, protože jsem nechtěl ty chytrý řeči poslouchat.
„Ale poznám to, proto jsem tě začala sledovat. To, co říkáš, se dělá spíš v létě. Mám v tomhle počasí nechat opilého kluka před svým barákem? Do pár hodin by z tebe byl rampouch!“ Proč má v těch očích starost? O mě se přece nikdo nestará.
„Kde máte strom?“ změnil jsem znovu téma. Ten její tlak cítím i fyzicky. Není mi příjemnej.
„Tamhle.“ Ukázala do rohu.
„To je nějaká palma v květináči se stříbrným řetězem.“ Zasmál jsem se.
„Na Štědrý den jezdím k našim – to jsem ti říkala. Nemám ještě svoji rodinu a mám malý byt, kam se zbytečné dekorace nevejdou. Co bys čekal? Nejsi jediný zoufalec na světě.“
To je fakt. Ve škole si o tý její osamělosti povídají všichni.
„Haha.“
„Jak ti můžu pomoct?“ Asi poznala, že ten můj ironicky smích je jen povrchová obrana.
„To je naprosto lehký. Všechno je na tomhle stole.“ Ukázal jsem před sebe.
Zatvářila se nechápavě. Vzal jsem si jedno čokoládový cukroví s mandlí, abych ji naznačil, co mám namysli.
„Sněz toho, kolik chceš. Máma mi toho nabaluje jako pro celou armádu.“ Hlas se změnil z ustaraného na otrávený.
„Vole, co já bych za takovou mámu...“
„Jo, vím... vole.“
Už jsem ochutnal všechny druhy sladkýho, který měla na ozdobných miskách vyskládané. To čokoládový je stejně nejlepší.
„Mám i rybí polívku. Chceš to?“ Ten ksichtík, který udělala, byl vysloveně kamarádskej.
„Ano, prosím.“ Usmál jsem se. „Já beru všechno.“
Když mi ji přinesla, strčil jsem před ní už prázdnej talířek, aby přinesla další.
Plesk! Tenhle pohlavek byl opravdu silnější!
„Ty vole.“ Zasmál jsem se.
Další plácnutí. Opět horší. „Učíte se dobře.“
„Je to v kuchyni. Vezmi si to klidně všechno, ale chovej se ke mně normálně. Vola ještě překousnu, ale obskakovat se budeš sám.“ Byl to úplně stejný tón, kterým se vzteká, že ten její nudný výklad v hodině nikdo neposlouchá.
„Je to dobrý.“ Pokusil jsem se o neodolatelný úsměv.
Je učitelka Sedláčková hrdinka, co Martina nenechala na mrazu, nebo hazardérka, která si domů opilého prváka nikdy neměla brát?
Vaše hlasy a komentáře mi dávají vědět, že má smysl pokračovat.