Když svět se sešeřil a viděl jenom hoře,

když bratr bodal bratra v světle požáru.

Když pouště vstávaly, kde dříve byla moře,

když člověk marně chtěl se napít z poháru. 

 

Kouř stoupal stále výše ze shořelých lesů,

poslední ptáci zpívali své requiem.

Svědomí naše, plné hrůz a běsů,

křičelo: 'Bez hříchu už dávno nežijem'.

 

V poslední den, kdy každý viděl jenom nebe,

nebe jak blíží se, hroutí se a padá. 

No tak v ten den já viděl všechno - jenom Tebe

a modré oči, řkouc', že máš mě tak ráda.

 

A světu vrátila se barva, živá síla,

ptáčkové zpívali zas ódy na život. 

Ty tolik toho dokážeš, ach, moje milá,

jiskru všem vrátil jasný planoucí Tvůj knot.