, 6. 2. 2026, Povídky
říjen 2006
„Ty lidi, co se motaj kolem Majkla, dej si na ně bacha, Kájo...” poučuje Simona mou sestru.
Někdy se ptám, která z těch dvou je víc bláznivá? Obě jsou schopny věcí, který v některých lidech vyvolávaj pohoršení nebo šok – hlavně u důchodců. Občas je to fakt zábava. Život je sranda! Nemůžeme sedět doma ve svěracích kazajkách. Ty dvě mi říkaj prcku, ale mě to nevadí.
Simča má postavu na rozdíl od Karolíny naprosto dokonalou. Je blond – nebarvená. Vlasy si nechává stříhat po ramena. Ale pak rostou víc a víc, protože to trvá i dva roky, než si je zajde znova zkrátit. Je hezká. Jen na to prdí. Každej její nehet je jinak dlouhej a taky má za nima často špínu.
Já jsem zalez dovnitř do přívěsu. Už ani nevím, co jsem tam chtěl hledat. Nakonec jsem jen poslouchal ty dvě venku.
„...všimla jsem si, že ten jeho rezatej kámoš už se začíná třást.”
A tím asi nemyslela, že by byl moc zimomřivý. Ale to, že si Majkl vybral hodně blbý kamarády.
„A koupilas od nich něco? Dávala jsem ti na to,” zeptala se jí Karolína. Ta káča!
„Jo, ale necháme to až na večer. Třeba se ještě někdo přidá. Stavíme se i pro Honzu, ne?” Myslí tím toho sestřina vousáče.
Dělají si srandu? My v tom přeci nejedeme! Nemůže říct, dej si pozor na Majkla a jeho feťácký kámoše, a ve druhé větě oznámit, že si to dáme večer.
I ta Majklova malá sebranka sem občas chodí. Naštěstí se moc nepotkáváme. Tohle místo není ničím majetkem. Prostě jen volná buňka a komu nevadí ten chaos, může sem jít na kus řeči se štěnicema.
„Martine, dones sem nějakou misku nebo talířek,“ křikla na mě Síma.
Začal jsem prohledávat skřínku. Nádobí tu skutečně je, ale nic bez přilepených zbytků. Někdo sem odložil i nakousnutou tatranku a taky třeba opalovací krém. Prostě skladiště všeho.
Mám tyhle lidi rád. Vlastně i tohle naše špinavý místo. Je to stabilní útočiště. Ten nepořádek je to jediný, co mě občas vadí. A taky kdyby neměly ty hovězí nápady s drogama. Mě by ta tráva bohatě stačila. Mám přijít do pekla? Jasně, že se tam chci kouknout. Ale ne tak rychle, prosil bych.
„...Nemusí to bejt čistý,“ ujasnila mi. Asi poznala, proč mi to tak dlouho trvalo.
Čapnul jsem teda květovanou misku, která byla nejblíž, a šel za nima ven.
„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se Simony, když jsem jí to podával.
Projela mnou husí kůže. Netušil jsem, kde to vzala a proč, ale úplně jsem se tou nechutí oklepal. Nasypala do té nádobky totiž nějaké zvířecí granule. Ze tvora na obale se mi zježily chlupy.
„Pro kočičky.“ Podívala se na mě tak rozněžněně, až se mi udělalo zle.
„Jaký kočičky?“ Pohárek s hnědýma kuličkama, kterej postavila vedle maringotky, jsem vzal a přemýšlel, kam to co nejrychleji vyhodit.
„Dej mi to!“ Vyškubla ho zpět. „Viděla jsem tady krásnou mícu. Tohle je pro ni, aby neměla hlad.“
„To ne, ta kočka sem bude chodit. Natáhneš ji sem.“
„A máš něco proti?“
„Kočky smrdí a budou tady chcát.“
„Je tu takovej puch, že se to ztratí,“ vypískla Karolína se smíchem na celé kolo.
„Kočičky jsou čistotný,“ začala Simona s přednáškou. „Všechno po sobě vždycky zahradou. Takhle o nich nemluv.“ Vytrhla mi to znovu, až pár granulí spadlo. „Jsou to miláčkové,“ řekla to takovým způsobem, že jsem ji na to nemohl nic namítnout. Kde se v ní vzala tahle roztomilost? Myslel, že není typ holky, co se rozpustí nad každým křečkem.
Kočičí bobky jsou to poslední, co tu chybí. Až se holky ztratí a trochu na to zapomenou, vysypu to do nedaleké řeky a hotovo.
Když jsme začali tušit večer, byla to chvíle pro nás. Odebrali jsme se do města pro něco k pití.
Na sídlišti jsem se opřel o kontejner vedle Simony. Já vím, mám bílý triko, ale čert to vem.
„Seš těžkej, pozor ať to nepovalíš,“ zasmála se Síma, protože se popelnice trochu zhoupla.
„No vidíš, to bych klidně mohl.“ Strčil jsem do ní podruhé.
Simona ustoupila. „Co to děláš ty, pako!“ Smála se.
„To nesvalíš. Haha.“ Sestra se tlemila poměrně nahlas.
Ale jo. Zdaleka to není plný. Mimo tohle flákání i sportuju, sílu mám. Takže ano, převrhl jsem ho. Stačilo se do něj dvakrát pořádně opřít, trochu rozkývat a s bouchnutím se převalil.
„Uaa,“ zařvala znovu sestra oslavně na stmívající se ulici. „Ať ty starý báby ze sídliště viděj, co je zábava. Honza říkal, že tu bydlej jen důchodci.“ Nojo, Honza mele samý moudra.
Kája musí pořád křičet, pištět nebo ječet. Poutat na sebe pozornost. I když opilá ještě není. V ruce si nese jen jedno Frisco.
„Udělej i ty ostatní,“ zaprosila Simona s pobaveným úsměvem a svým ciderem u pusy. „Nebo raději jdeme, než někdo zavolá policii. Je tu dost oken,“ dodala potom. „Martine, ty si už takhle vyrost? Ještě loni by sis na tohle netrouf.“ Smála se, jako bych ji tím vázně ohromil. Za odměnu se mi pověsila na krk a začala líbat. Dělala to často.
Tahám se s nima asi od dvanácti, takže jsem to za těch pár let opravdu stihnul. Časem mi začala věnovat pozornost. Ale neolizuje mě kvůli tomu, že bych se ji líbil. Hraje si. A mě to nevadí. Protože jí je dvacet, takže je dospělá. Ne moc, aby to bylo divný, ale tak akorát, že mi to dost lichotí.
Otočila se na ségru a udělala jí to samé. Nezáleží jí na tom, že je to holka.
Je to prostě zábava. Všichni to tak bereme, Simona takhle olíbává snad všechny lidi z party. A nejenom na pusu. Ale v té kategorii úplně nejsem a nebudu.
Zastavili jsme tam, kde bydlí Honza s bradkou. Tvrdí Káje, že je jen její, ale pravděpodobně to je jinak. Jako jeho holka pro něj šla domů do jednoho z těch mnoha bytů. Nikde nebyla žádná lavička, tak jsme si sedli na něčí Octávku.
„Jak ty si vůbec vedeš ve škole, Marťas?“ vypadlo ze Simony.
„Co to je za blbou otázku? Máš starost o moje studium?“ Rozesmála mě. „Říkalas, že zrovna ty ses k maturitě prospala.“
„Jen se ptám. Bude z tebe inženýr?“ Hodila úsměvem a vytáhla z kapsy nějaký papír s malými obrázky.
„To asi ne.“
„Kája říkala, že máš fakt dobrý známky.“
„Něco mi jde, ale všechno ne.“
Jeden obrázek odloupla. Byly to nalepovací smajlíci, domečky a nějaký divný postavičky. Nejspíš nějaká kravina z časopisu.
„Tak při hodinách dávej bacha, třeba budeš.“ Připlácla mi jeden na čelo a uchechtla se.
„Co děláš?“ Sundal jsem to a dal na přední sklo auta, na kterým jsme seděli. Stejně tam už majitelé měli podobných šaškáren dost. Dítě v autě, jména Anetka a Filípek. Alespoň budou mít potomci radost z další výzdoby.
„Proč tě taková blbost zajímá?“
„Nevím... Jestli tě to baví? Jaký tam máš kámoše? A tak, no.“
„Mám jich dost, ale... Ty jejich životy jsou tak strašně nudný. Nemáme nic společnýho,“ počastoval jsem spolužáky.
Jsou jak smečka panáčkujících pudlů.
„Jako v porovnání s našima životama?“
Postupně lepíky přidělala na kapotu, zrcátko a dvě na střechu.
„Jo... Naše jsou lepší.“
Já si dělám, co chci a přijde mi to v pohodě. Oni se jen nechávaj svazovat.
Ale... spíš jsem jí to takhle jenom chtěl říct. Když byli třeba závody v kickboxu, ostatním klukům tam přišel někdo... někdo z rodiny prostě... Často jim přítomnost jejich rodičů vadila. Ale já tam byl sám. Tohle je moje rodina. I ty dva cigáni, který se s námi občas scházej, mě znaj líp. Pravej fotr zdrhnul, nevlastní je občas v pohodě, ale není to ono. A matka? Momentálně jí nejvíc zajímá, kdo jí z ciziny propašuje elixír mládí. Jak že se ta kravina jmenuje? Retinol? Mluví o tom pořád.
„Myslím si něco podobnýho. V práci do mě šijou, že nemám celou noc pařit, když dělám dvanáctky. Haha. Ale já jsem s váma ráda. Ta prdel za to stojí. A víš co? Myslím, že je na čase koupit nový auto.“ Slezla z kapoty a zhodnotila uměleckej výsledek. Oba jsme se začali smát jako šílení.
„Škodovka, vole... haha. Tyhle auta se rozpadnou dřív, než jim poprvé ukážeš svoji garáž. Proč to ty lidi kupujou?“
Po tom všem jsme se přesunuli opět k maringotce. Tentokrát už jsme byli i s bradáčem Honzou.
„Hele, mám něco moc fajn. Díky za ty prachy, Kájo. Máme pro všechny,“ zakňučela Simona. Muselo to přijít.
„My to nechceme.“ Moje ustrašená reakce nikoho nepřekvapila.
Před chvílí jsme dali joint. Proč jim to nemůže stačit? Co to blbnou?
„Chceme!“ vyštěkla s razancí podle očekávání.
„Kájo!“ zaprosil jsem.
Proč se shazuju tím, že mluvím za ni? Každej by řekl, že je to její věc.
„Mám svůj mozek. Nejsme Jeníček a Mařenka, bráško. Mužem loupat perníček a do pece nás nikdo nehodí.“
„Jeníček a Mařenka, ty seš blbá!“ Zasmál jsem se stejně jako ostatní. „Jeníček, Mařenka a perníček. Haha.“
Sotva už to v té tmě bylo vidět. Simona už dávno udělala čáry na Kájino malý zrcátko. Ten fousatej, co leze ségře za zadkem se zasmál. Zamumlal něco o blbým bodyguardovi a začalo to v nich postupně mizet pomocí srolované bankovky, kterou si v těch nosech střídali. To je hroznej kentus!
Přes všechen odpor jsem se tomu znovu zasmál. Kája olízla zbytky z toho upatlaného zrcátka.
„Haha. Fuj, je to fakt nechutný! Hnus! Haha, jste prasata!“
Hned na to Honza olízl zas Káju.
„Pobleju se z vás.“
Něco jí zašeptal a další okamžik zmizeli oba v tom přistavěným karavanu. Možná si tam budou chvilku povídat, ale asi ne dlouho. Není to poprvé, co jsem u nich to piko viděl. Povídali, že po něm je sex prostě nejlepší. Scénář je vždycky stejnej. Nejdřív lajna, potom šukaj.
Měl se Martin snažit Karolínu zastavit, nebo je v tomhle věku a partě nemožné někomu kázat?
Vaše hlasy a komentáře mi dávají vědět, že má smysl pokračovat.