, 24. 1. 2026, Povídky
Akorát zazvonil budík na jeho telefonu a tak bylo jasné, že je třeba vstát a začít se vypravovat do práce.
Pochopitelně se mu příliš nechtělo, víkend byl tentokrát dosti náročný
a uběhl tak rychle a navíc měl vymyšlené daleko lepší nápady, jak trávit tohle letní pondělí.
Spousta kamarádů měla navíc tenhle týden dovolenou a na něj zbýval den v nepříliš zábavné práci.
Aspoň že šéf byl na dovolené někde v zahraničí, o jeho blízkost také dvakrát nestál.
Tak si řekl, že když už se nemůže spokojeně flákat přes den, tak večer si skočí s kamarádem Oldou někam na pivo,
ideálně někam na zahrádku.
Podíval se z okna bytu, přece jen toho rána vypadalo nebe dost zatažené.
A pohled ven ho ujistil, že kromě mraků na obloze je venku celkem silný déšť. Do takového počasí se mu příliš nechtělo,
ale vytváření hodnot pro korporát nikdy nepočká
a stejně pojede do firmy metrem a tam by teoreticky pršet nemělo.
Zamkl tedy byt, sjel výtahem do přízemí a vyšel z bytovky směrem ke stanici metra.
Po pár krocích déšť výrazně zesílil, měl ale stejně aspoň deštník, který kdysi dostal darem namísto lahve dobrého alkoholu.
A tak pokračoval už docela slušným slejvákem ulicemi své čtvrti když najednou uslyšel i hřmění z blížící se bouřky.
Sakra, ještě bouřka, to mi teď fakt chybělo, mrmlal si pro sebe bez známky radosti.
Na metro to bylo ještě hezkých několik minut svižnější chůze. Ještě by mohly začít padat kroupy, myslel si v duchu.
A skutečně za pár vteřin začaly padat na město kroupy, čím dál větší a čím dál intenzivněji.
Je tohle možný, kroutil hlavou... Za malou chvíli už byly chodníky skoro bílé, všechno sice rychle tálo,
ale ten nášup z oblohy ho dost rozladil. Ještě štěstí že nepadají trakaře, řekl si v duchu. A co se pak nestalo....
Najednou se na ulice vedoucí k metru začaly sypat skutečné trakaře. Nejdřív takové menší, dětské,
co se hodí spíš na hraní třeba na pískoviště,
pak ale začalo bombardování trakaři normální velikosti a to už nebyla žádná legrace.
Jen tak tak se rychlým úprkem stihl schovat do nejbližšího otevřeného průjezdu, odkud pak pozoroval,
jak padající trakaře demolují kontejnery a zaparkovaná auta.
Jen zázrakem nebyl nikdo na ulicích, jinak by to skončilo katastrofou s oběťmi na životech.
Vyjeveně koukal na tu spoušť, navíc doprovázenou silným větrem. Nic takového ještě nikdy předtím nezažil
a ani o něčem podobném neslyšel.
Pak celá pohroma přestala, vysvitlo opět slunce a on opatrně vyšel z průjezdu a jen nevěřícně kroutil hlavou.
No to mě poser, pronesl polohlasem na ulici.
V tu chvíli se opět obzor nad ním zatáhl a z ničeho nic na celou čtvrť dopadla obrovská hmota,
která přesně odpovídala obsahu obřího septiku, rozplácla se a roztekla všude okolo, všechno od ní bylo během okamžiku zaprasené.
On už si jenom otřel obličej a když si uvědomil,
že je celý obalen exkrementy, bylo mu jasné že dneska už do práce nepůjde.
Stejně mu za chvilku zavolali, že trakaře se přes střechu kancelářské budovy propadly až k nim na pracoviště,
takže si všichni berou home office.