Jmenoval se Ignác. Určitě si říkáte, že je to netypické jméno. Někdo by si možná řekl, že je až ošklivé. Škaredost jeho nositele lze ale snad vypodobnit jen slovem odporný či hnusný.
Jediným štěstím, které Ignác měl, bylo, že v jeho okolí nežili povrchní lidé, nestal se tedy někým na okraji společnosti. Občané si říkali, že to, jak vypadá, není jeho vina. Žabí muž Ignác se ale společnosti stranil. Jeho zjev mu bránil získat sebevědomí a chodit bez překážek mezi lidmi s hlavou vztyčenou. Ono tedy ani nebylo popravdě divu. Byl zelený až hrůza. Blány mezi prsty a visáž jeho obličeje notně ukazovaly na žabí předky, které Ignác dozajista měl.
Do onoho osudného dne si Ignác spokojeně přebýval ve své bažině a do města pojal nutnost jít pouze, když potřeboval nějakou potravinu, a to nebylo zase až tak často, protože žabí předchůdci se odráželi i v tom, že polovinu jeho denní potravy činil hmyz. Jednoho dne se vypravil do města pro nějaké pečivo. Uviděl ji. Krásnou mladou pekařku, která se nakláněla s hlubokým výstřihem nad čerstvě upečenými dobrotami. Dostalo ho to. Něco takového ve svém životě ještě nezažil. Pravil:,,Dobré odpoledne, mohl bych prosit jeden pšeničný chléb a tři tvarohové koláčky?" Ona na to:,,Co jsi zač?" Ignác utekl. Ranila ho. Výraz odporu v její tváři a ta slova, ve kterých nebyl ani náznak kladného zájmu o něj, neudržel se. Několik dní se sám trýznil vzpomínkami na ono odpoledne.
Po pár dnech se ze svého žalu nakonec dostal. Svůj život žil sice dále, ale už s vědomím toho, že na světě existuje někdo, kdo v něm náhle probudil pocit štěstí a naprosté krásy. Zařekl se, že do pekárny už nikdy nevkročí. V té době ale ještě neměl ani tušení, že se v jeho životě brzy něco radikálně zlomí.
Ten den se vyhříval u své bažiny na sluníčku. Náhle uslyšel podivný zvuk. Znělo to jako lidské kroky, které při každém pohybu lámou větve pod sebou. Otevřel oči a v tom ji poznal. Viděl ji znovu. Byla sama a pravděpodobně na procházce. Najednou se v něm něco zlomilo, probudil se v něm dosud tvrdě spící zvířecí chtíč. Musel ji mít. Skočil na ni, serval z ní oblečení. Křičela :,,Co to děláš, ty nestvůro jedna obludná?!" Bylo to ale marné. Ona plakala a on si vybojoval své a ukojil svou bezednou touhu. Když ohavné dílo se vším všudy dokončil, ulehl a těžce oddychoval. Ona na nic nečekala a bez jakéhokoliv šatstva s brekotem běžela domů.
Do tohoto slizkého činu ho všichni tolerovali, teď už ne. Když se ukázal ve městě, tak na něj každý ukazoval a házal po něm věci, které mu právě přišly pod ruku. Jeho oběť na tom byla ale daleko hůře. Z otřesné události se nevzpamatovala, zhroutila se a nakonec se rozhodla k nejhoršímu. V okamžiku výskytu Ignáce ve městě na nic nečekala a běžela k jeho bažině. Ve své zoufalosti skočila do této němé svědkyně nedávné události a ukončila svůj krátký život. Jediné, co po ní zůstalo, byl klobouk, který plaval na hladině.
Když se zanedlouho vrátil Ignác domů, uviděl klobouk, který si jen neslyšně plul. Až tehdy mu došlo, co tenkrát udělal. Byl to pro něj ten nejtěžší okamžik v životě. Skočil do bažiny a svou smrt si ještě pojistil kamenem, který měl přivázaný na noze. Osud mu ale nepřál. Kámen se ve vodě ze šňůry uvolnil a jeho žabí minulost mu utopení také nadovolila. Přeci jen byl obojživelník. Ignác tedy do konce svého života nenalezl pokoj a když ve stáří umíral, tak byl sám. Ani pes po něm neštěkl.