Páchla tam desifekce, výkaly, pytle granulí a při zemi se kotci plížil všudypřítomný strach, smíchaný s nadějí. Sotva někdo prošel, ozýval se dlouho frenetický štěkot, a to bylo každou chvíli. Přicházeli a dívali se, nabídli pamlsek a zase odcházeli a děti pak doma kreslily princeznám a lesním vílám oči koček a psíků z betonových kotců.

Zřízenec v modrém plášti s viditelným hrbem, ohnutý snad vším tím sklízením, sypáním do misek a taháním vodítek při venčení byl vlídný ochránce. Advokát psů. Dělal co mohl a když některého zatracence s veškerou výmluvností navrátil zpět do "lidského" světa, večer si doma nalil panáka griotky a občas zalitoval, že každá lahvinka mu vydrží ve spíži až příliš dlouho.

I za staforda Sama to byla jen stopička. Povinnost přece velí, aby byl schopen každé další ráno znovu se postavit všem neřádstvům mrzačícím těla i duše těch, které si k sobě připoutali. Měl povznesenou náladu. V maličkém autě dnes odjeli pryč, domů, společně - muž, žena a pes. Pes se špatnou pověstí, zato nádherný. Snad právě jeho podoba, mohutná bílá hlava s kávově hnědým tělem a zase pak bílými končetinami a špičkou ocásku mohla dříve za to, že si jej doposud vybírali ti nesprávní.

V jinak naprosto tiché garsoniéře zašuměla voda. Důkladně smýval pachy, které tělo za dlouhé, téměř nikdy nekončící služby v městském útulku absorbovalo. A nejen je...

Nařídil starodávného budíka na šestou a usnul.

Poloslepý labrador, pro svůj věk již neumístitelný, olízl mozolnatou ruku, která pozvolna sklouzla dolů s pruhované peřiny.