Zima 2003.
Děsivý, všespalující mráz, na kvílivém větru
mi vnikl do srdce
a zdrtil vše, co jsem měl.
Nyní vprostřed lesů, navždy sám
vetřelý obyvatel opuštěné ruiny
ponuře rozjímám...

Říkají, že jsem se narodil šílený...

V sedmi jsem tajně hloubil
úzký průstup zdí u své postele.
Ta zeď mi byla hranicí
mezi tímto světem a tajemnem
a průstup v bílé zdi
v noci černě pulzoval
a já do něj před spaním
svou fantazií vstupoval.

Ale fantazie otevírá jiné světy...

Jednou tudy Cosi prošlo
a od té doby nemám klid.
V mrazu nejhlubšího děsu
jsem To tenkrát nemoh´ pochopit.
Učilo mne To, jak uniknout smrti
ve spaní,
noc co noc po řadu let
mne Netvor branou hrůzy ved´
k poznání.
Část mého vědomí s Ním odešla
v nejtemnější svět,
a srdce rozvité v černočerný květ
dnes zoufale bloudí
v jejím hledání.