„...Je jedenáct hodin po sklonku dne a noc již vzlétla nad jindy rušnou krajinu, aby ji naplnila tichem. Pod jejími křídly se již dávno rozprostřela konejšivá tma. Všechny mé myšlenky a celé mé srdce patří Tobě, a proto již více žádnou tmu nevnímám - kolkolem je jen Tvůj zářivý svit, který mne hřeje hlouběji než by kdy dokázalo Slunce...Šeptám stromům všechny něžnosti, kterými jsi mne kdy zahrnula a počítám statisíce nejsladších vteřin, které jsem v myšlenkách prožil s Tebou. Život pro mne získal novou cenu a nemám už touhu umírat jako před nedávnem, kdy jsem ještě nevěděl, že opravdu nejsi jen nenaplněný sen, že Měsíc i Slunce omývalo Tvou líbeznou, rozkošnou tvářičku svým světlem již dávno od chvíle, kdy jsi se narodila, aniž bych jen tušil... Vzlétám na Tvých křídlech do oblak a choulím se do klubíčka v hřejivých polibcích Tvých paprsků jako malé dítě...v opojení Tebou ztrácím pojem o světě a láskyplná vůně toho nejskvostnějšího kvítku, který vyrašil z Tvých slůvek a z Tvých doteků, je pro mne důkazem ráje... Jsi mi konejšivým nebem a každý úder mého srdce patří Tobě!!!...“