, 20. 1. 2023, Povídky
Objevila jsem ji náhodou na kraji města. Podivnou zarostlou zahradu, uprostřed ní skleník. Když jsem do něj poprvé vstoupila, ucítila jsem hafo vůní. Pošimralo mi to nos, až se mi chtělo pšíknout. A těch různých květin! Tady to je Begonia rex putzeys. Má ozdobné listy s nejrozmanitějšími barvami a kresbami. A tamo v rohu je Anthurium scherzerianum - toulitka Scherzerova, jejíž palicovité květenství nese oválný toulec červené barvy, květy se tvoří s každým novým listem. A tady - tady kvete Clivia miniata - klívie řemenatka, jejíž jsou květy v okolíku v počtu deset až dvacet, na zploštěném stvolu, korunní plátky nejčastěji oranžové, někdy i žluté či krémové. A tam se popíná Mandevilla sanderi - mandevila dipladénie. Má růžové květy se žlutým ústím. Kam oko dohlédne tam to kvete a voní.
Ať jsem tam zavítala kdykoliv, nikdy nikde nikdo .....
Připravuji do svačinového koše pár sendvičů, včera zavařené švestky s rumem, čokoládu, láhev sektu. Zítra je volný den a chci ho strávit s kamarádkou právě tam - ve skleníku.
Ráno. Zvonek.
"Ty-jo. Zaspala jsem. Mirka už asi stojí před barákem."
Ženu se k domácímu telefonu.
"Chvilku počkej, už letím," halekám do sluchátka.
V rychlosti si ošplouchnu obličej, hodím na sebe džíny a triko. Z věšáku stáhnu bundu a svazek klíčů. Ještě piknikkoš. Řítím se po schodech jako zamlada.
"Bus stíháme, neboj!"
Za chvíli jsme na místě, ale....
...nevěřím vlastním očím. Je to opravdu ta mnou objevená čarovná zahrada?
"Já mám snad halucinace!"
Oplocení zmizelo, dveře visí nakřivo na jednom pantu. Vidím jednu temnou místnost, ze které vedou dva průchody. Jeden je menší a hodně nízký. Druhý je sice větší, ale zase je úplně zarostlý. Kromě vstupu je v podstatě neprůchozí. Břečťan pohlcuje skleník do svých výhonků. Zírám na propadlý strop. Rozbitá okna. Květiny bez života. Ve větru na mě kývají jen uschlé stonky.
"To chce panáka," vydechnu a šmátrám v koši po flašce.
"Puf," špunt někam odletěl. Piju rovnou z láhve.
"Bum!" S třeskutým hlukem spadl květináč. Snažila jsem se ho chytit, hmátla po něm, ale propadl mi rukama, jako bych je měla průhledné.
Mirka bledne a zírá někam za mě.
"Co ti je?"
"Ttttam něněněco je," blekotá a třese se jako osika. Ukazuje do nízkého průchodu.
Otáčím se. Vidím postavy. Něco drží v kostnatých rukách. Kolem nich se vznáší mlha.
Sekt mi vypadl z ruky a jeho pěna se vsakuje do země.
"Sakra! Co to je? Co se to tady děje?"
Postavy ke mně natahují vyzáblé ruce. Drží v nich uschlé kvítky. Zalapám po dechu.
"Co chcete? Můj čas ještě nepřišel a Mirku z toho vynechte!"
Zastavují se. Nehnuté tváře, bez zvuku. Nerozumím tomu. Stojí tam, dívají se přímo na mě.
"Co mám dělat? Utíkat? Nehýbat se? Počkat až udělají první krok?"
"Pokus se potichu couvat," šeptnu Mirce a ta se bez dalšího pobízení sune tiše vzad.
Neproniknutelnost tmy za postavami mě děsí. Vyráží mi studený pot a usazuje se na čele odkud kape na zem.
V tom tíživém tichu je slyšet: "Kap, kap, kap."
Půda pod nohama začíná být zrádně kluzká.
Srdnatě se znovu zeptám: "Co chcete?"
Zaklapou bezzubými ústy.
Zní to jako: "Zebe, tebe, nebe," co já vím.
"Kap-kap, buch-buch," pot a srdce.
Šmátrám rukama kolem sebe. Hledám nějaký předmět na obranu. Střep z kdysi krásných květináčů, lopatku na sázení - cokoliv.
Nahmatávám motyčku. Bojovník ve mně se postavil čelem k výzvě.
"To vy jste zničili ten skleník? Květiny umřely, ale mě nedostanete! Zmizte! "
Dívají se na mě upřeně, tak nějak smutně. Nespouštím z nich oči. Jednu nohu co nejpomaleji pokládám před druhou. Krok vpřed - postavy o krok couvnou. Zkusím to ještě jednou. Jeden můj krok vpřed - jejich jeden vzad.
"Možná to dokážu!"
Snažím se je vytlačit ze svého prostoru, ze skleníku. Mátohy se zastaví před zarostlým vstupem. Natahují ke mně ruce se zbytky rostlinek.
V hlavě slyším: "Na, vem si je! Sdílíme jejich osud. To my ne. To vandal Mráz!"
"A kdo jste tedy vy?"
"My jsme barvy léta."
--------------------
Asi jsem včera při zavařování neměla tolik ochutnávat . . .