Přemýšlela jsem o té hraně, je to důležité.

 

Jak to vypadá, když se dojde na hranu, o které jste mluvil?...

Nevím, jestli se Vám to někdy stalo. 

Že je něco ve Vás, (nějaká síla, energie, puzení), co přehluší všechno ostatní.  A i když vlastní rozum zůstává nad tím stát, vy se zachováte podle té síly. Způsobem, že není cesta zpět.

 

Měla jsem výhodu, že už jsem s touto silou měla zkušenost. 

A věděla jsem, že tahle síla mě nutila dělat věci, co byly v mém nejhlubším bytostném zájmu, že mě takto už vícekrát zastavila. A že díky tomu jsem byla ušetřená daleko větších svízelí. Není to anděl strážný. Je to strážný velitel, co má nadhled a je schopen předjímat, co se stane, když to on nezastaví.

Něco jako když kočka zachytí tlapou kotě, které se kymácí na okraji střechy a hrozí nebezpečí, že se překulí dolů. Kotě se kroutí a škrábe, ale kočce se nevyškubne (nechce) a nechá se odnést do bezpečí.

 

U té druhé oblasti to bylo vlastně taky tak.

Přistihla jsem se, že vytvářím záminky, abych zkomplikovala určité situace, kde šlo o potencionální kontakt.  V několika případech jsem utnula komunikaci vlastně bez racionálního důvodu...  Přesto  ale nešlo o zastavení.

To nastalo až jedno červnové dopoledne, když jsem se dívala na modrou oblohu, najednou bolestně uvědomila  (a řekla nahlas):  "Chápu tělo., Ale duše už nic dalšího nesnese, už je třeba to skončit." 

Byl to moment, kdy kočka chňapla po kotěti. 

Ano, kotě se kroutilo a škrábalo. Myslelo, že to stejně (tak alespoň nějak trochu) ještě půjde. Ale zase tak moc neprotestovalo. A kočka je kočka, je to máma. 

 

Ke klidu:

Nestačila jsem Vám říci, že chvíli po našem telefonátu, mnou projela velká vlna klidu. To byla má první zkušenost s něčím takovým. 

A souviselo to s tím, jak jste řekl, že já a moje potíže (já bez masky autentická) mohu sice některé lidi odradit a jiným budu lhostejná, ale že jsou lidé, u kterých to může být  jinak (nevím přesně, jak jste to řekl).

Ta vlna klidu, co mnou prošla, mě uvnitř omývala.

Poté jsem zažila ještě dvě podobné, méně intenzivní vlny klidu. I ty mě omývaly. 

A zasazovaly do mě úlevu, a dýchaly na zamlžené zrcadlo, jak jsem zmiňovala. Abych mohla zachytit skutečný obraz.

 

K Chironovi: 

Neumíte si představit, jak se mému Marsu (tomu mému udatnému vojákovi), ulevilo, že drak, se kterým bojoval na život a na smrt, je stínohra. 

A přitom je to tak zřejmé: 

Moji reálnou vrozenou vývojovou (nezhojitelnou) vadu má zcela zanedbatelné procento dětí. A přihlíží-li se k ní v běžném životě, nepůsobí žádné potíže, rozhodně neomezuje. Neskrývám ji, případné reakce na ni se mě nedotýkají. A já si vážím těla, jak je schopné s ní fungovat!  Ani by mě nenapadlo, že bych měla usilovat o změnu. Prostě takhle to mám. A je to také fajn. 

A to je návod...

Odložím teď (jako u reálného) pátrání o tom, co způsobilo mé vnitřní nezhojitelné zranění.

Zkusím spíš vychytat, co vše je zasaženo. 

A najít míru, kdy to v běžném životě nepobolívá nebo čím se do toho praštím.  Zkusím si, jakmile "to" zachytím, pořádně si uvědomit, co konkrétně to je. A není vyloučeno, že skutečně nezhojitelného se ukáže méně, než se teď zdá. 

Mám totiž i trochu smysl pro humor a to je lék k nezaplacení.

 

Přeji krásný letní den, příteli.

Jsem ráda, že jste.