Kniha, kterou jsem otevřela, je milníkem na cestě, kde je napsáno "ano, tudy vede cesta", je dokladem, že moje mysl nešílí, je klíčem k pochopení, je vysvětlením, je střípkem i celým obrazem.

 

Už v úvodu (kapitola Uvězněné srdce) se mluví o tom, že postavy z knihy (pozn. jde o knihu, kterou se Tiny připravuje vydat) jsou skutečné, opravdové bytosti. Nejde o přeludy o iluze, jde o "imaginálně skutečné bytosti".

To je alfa a omega pochopení celého vyprávění (i kdyby jen v mém kontextu). Jak úlevné je zjištění, že pocit, který jsem měla (že jsem ty příběhy prožila) je reálný. Jak úlevné je číst chválu představivosti a že schopnost srdce vyprávět tyto příběhy, svědči o tom, že není uvězněno ve vyhnanství. I Vy jste ostatně imaginaci tolik oceňoval! Jak moudrý jste.

 

Co říci na slova "Projekce ze srdce vyžadují odpovídající lví druh vědomí: hrdost, velkomyslnost, odvahu. Toužit a skrze touhu vidět - to je odvaha, kterou srdce potřebuje."?

 

Kapitola Harveyho srdce vysvětluje, co je tvrdost srdce - jeho zploštění na (západní) materializovanou srdeční pumpu a důsledky toho zploštění. I náš příběh přeci vypráví o srdci z kamene (o toto Markovo srdce přeci usiluje medvěd, tvrdost srdce je důsledkem zbytečného zápasu se Lvem a důsledkrm je i odloučení resp. nepochopeni Lva).

 

Kapitola Augustinovo srdce je především potvrzením o tom, že je zbytečné se zabývat současnou psychologií a pasovat se s ní. Že to, o čem my dva aktuálně mluvíme, je cosi neslučitelné s jejími postuláty, kritérii, postupy  apod.

 

Kapitola Srdce krásy je fascinující -  konečně se mi vyjasnilo, že můj akcent na krásu a příběh o kráse z knihy není projevem povrchnosti apod. ale upozorněním na nejhlubší tajemství:

"Duše  se rodí v kráse a živí se krásou, pro svůj život potřebuje krásu."... "Psyché je krásná". A hleďme, kráse je věnovaná celá jedna kapitola knihy!