, 19. 6. 2021, Povídky
Plastový kruh nadnáší tělo. Konečně cítím lehkost bytí, konečně.
Voda v bazénu je po horkém dni tak teplá, že z ní stoupá pára. Chvílemi zakrývá sklíčka brýlí mlžnou rosou. Voj Velkého vozu tak přichází o několik hvězd, aby se postupně vracely do mého zorného pole.
Souhvězdí připomíná vozík ze supermarketu. Uchichtnu se.
Zpozorním. Z ničeho nic se odkudsi z vesmíru vprostřed Malého vozu objevila stříbrná střela a teprve po chvíli na zem dolehlo dunění motorů.
Jestlipak je na zeměkouli ještě někdo, kdo teď, v polovině června v polounoci taky vnímá ten zvuk? Polounoc, poetické slovo z dětské knihy, které utkvělo v paměti. Koho zajímá moje polounoc, vůně lesa, vyhřátého jehličí, nezralých malin? Není mizející čára na obloze, která mě tolik fascinuje, znamením, abych se už konečně rozhodla, co dál?
Otáčím se na břicho. Pohled sklouzne z nebe na zem.
Okna rodinné vilky.
Nahoře zhasnuto, skoro tchýně a skoro tchán spí. Ale v přízemí se ještě svítí, v ložnici, kam sis mne před pěti lety přivedl. Tehdy K NÁM otevřeným oknem doléhala vůně zahrady, SPOLU jsme z bazénu pozorovali noční oblohu, netopýry vyletující z vikýře a donekonečna vyprávěli historky z dětství, smáli se každé maličkosti. Zajímali se jeden o druhého. Skutečně? Možná to byl jen můj pohled, moje vášeň.
Stačilo uvnitř vilky otočit posledním vypínačem, aby se tmavých tabulek zmocnil měsíc.
Protiproud. Vzdor celého těla sloupci vody, dřina, osamělý boj. Nepohnout se z místa, třebaže tou marností umdlévám. Stereotyp.
Vylézám po schůdkách z bazénu.