Poeta - moderní literární server


Záhada ztraceného klíče

Autor: Tala, 25. 3. 2021, Povídky



 


Záhada ztraceného klíče


 


Našel jsem krátký úryvek textu ze zapomenuté knihy nahoře na půdě a chtěl jsem, aby sis ho přečetla. Trochu mě bodlo u srdce, když jsi odmítavě zavrtěla hlavou a dál ses dívala do notebooku. Říkala jsi, že musíš pracovat a že nemáš čas na tyhle blbosti. Mezi námi stála mlha denní všednosti a pracovní rutiny. Představoval jsem si slova na starém žlutém papíru jako světla majáku a doufal jsem, že tě ke mně přivedou. Možná by ses po nocích neprobouzela ustrašená a se slzami na tvářích, možná bys neměla tolik starostí. A možná by ses zase jednou smála jako tenkrát, pamatuješ si to ještě? Pohladil jsem tě po tváří a poprosil tě, aby sis text přečetla. Řekl jsem ti, že na tebe večer počkám v klášterní zahradě, a když ses na mě nechápavě podívala, připomněl jsem ti tu starou hrušku, u které jsme se před lety seznámili. Tvoje oči na mě celou dobu pátravě hleděly. Sklonily se ke slovům na vytržené stránce, až když jsem odcházel z bytu. Kéž ti tento příběh připomene, co jsme ztratili.


 


 


 


„Co si přejete?“ ptá se starý hodinář a pomalu zvedá oči od své práce k mladé dívce. Nikam nespěchá, on je pánem času.


 


„Nezlobte se, prosím vás,“ říká ona ještě ve dveřích a zvonečky jí doznívají v uších. Na chviličku se zarazí, zamává papírovou vlaštovkou, kterou ukořistila ze spárů podzimního větru, a neví, co má říct. Hodiny zběsilým tempem tikají, ale hodinář je nevnímá. Zná jenom celá staletí a okamžik už pro něj nic neznamená. I ona jednou dospěje, pomyslí si.


 


„Našla jsem vlaštovku a viděla jsem obrázky za vitrínou,“ šeptá dívka slabým hláskem a je celá zardělá a rozpačitá.


 


„A chceš si nějaký koupit?“


 


„To ne,“ pípne, přistoupí k pultu a se zvláštním zaujetím rozkládá vlaštovku, na které je nakreslený schoulený anděl na střeše.


 


„Ano, takových různých kreseb je po městě tisíce a divil bych se, jestli jsi jediná, kdo nějakou vlastní. Sama jsi přece viděla kominíky, vzducholodě, zahrady, města, hvězdy a vrány, které mám za vitrínou.“


 


„Ty obrázky spadly z nebe?“ diví se dívka a hodinář se zasmušile pousměje.


 


„Ano i ne,“ vzdychne a vyhlíží oknem na padající listí ve světle soumraku. „Už se stmívá a ty bys měla jít domů.“


 


Dívka ale pořád stojí za pultem, zatímco se starý hodinář přehrabuje v šuplících. Nebe hoří nad střechami a u vitríny se zastavují lidé.


 


„Ty jsi pořád tady?“ zeptá se hodinář posléze a otevře krabici plnou papírových lodiček, vlaštovek a draků. „Prozraď mi, jak ti říkají.“


 


„Kateřina,“ vyhrkne dívka, zatímco se snaží nahlédnout do krabice plné vzkazů. Starý hodinář si ji nevšímá a rozloží lodičku popsanou drobným písmem.


 


„Kateřino,“ osloví ji. „Nejdřív bys měla vědět, že každý nemá takové štěstí jako ty.“ Dívka sebou škubne a on se zamračí. „Věříš pořád na pohádky? Představuješ si snad, že je v tom chladivém, nepokojném větru za okny něco zázračného a ušlechtilého? Nějaké okřídlené stvoření mezi chrliči na katedrále, které maluje obrazy pro naši potěchu, nebo aby všem osamělým lidem připomnělo, že bude zase dobře?“ 


 


Kateřinu nyní skoro není vidět, má ze starého hodináře strach. Ale pak se přeci jenom zmůže na pár slov: „Ne, to jsem si nemyslela. Jenom bych chtěla vědět, kdo ty obrázky nakreslil.“


 


„Děvče, jsem na tomhle světě příliš dlouho. Nevěřím na kouzla a zázraky a nemohl jsem si nevšimnout, že v těch tvých velkých kukadlech to všechno je. A nejsem tak hloupý, abys to mohla popřít. Jestli to chceš opravdu vědět, podívej se někdy přes ulici na ústav.“ Kateřina se tváří nechápavě a on pokračuje: „Tam v oknech nahoře možná zahlédneš vlající ruku ve větru a všimneš si, že posílá pozdrav světu po svých vlaštovkách. Třeba si také všimneš lodiček ve vodní strouze z okapů, jak je vodní vír strhává nezvratně do kanálu, do temnoty pod chodníkem. A až bude zima, možná uvidíš do modra zmrzlou ruku chytající sněhové vločky, tichou poštu z nebe. Ten chlapec totiž čeká odpověď na svoje vzkazy.“


 


„Chlapec?“ vykřikne už celá pobledlá Kateřina. Trochu lituje, že se zeptala.


 


„Ano, chlapec s modrýma očima, jako máš ty,“ vzdychne smutně starý hodinář. „Měl v nich také čarovné světy a pořád mu tak zvláštně jiskřily. Jste si vlastně moc podobní, ano, něčím mi ho připomínáš.“ Zamyslí se a nakloní se k ní: „Dávej si na to pozor, děvče, jestli nechceš dopadnout stejně.“


 


„Vy jste ho znal? Proč je v ústavu, kdo ho tam zavřel? Komu posílá vzkazy?“ ptá se o překot Kateřina napnutá nesmírnou zvědavostí.


 


„Abych ho neznal,“ tváří se starý hodinář přísně a nazlobeně. „Je to můj vnuk a poslali jsme ho tam s jeho matkou. On je ale nezdolný a už stačil zamořit celé město těmi svými výmysly.“


 


Kateřina se cítí, jako by ji někdo polil ledovou vodou. Krůček po krůčku před hodinářem ustupuje a zmůže se jenom na tiché zašeptání: „Proč?“  


 


Starý hodinář chvíli mlčí, ale pak promluví. Hlas se mu chvěje dojetím a v jeho očích se zračí vzpomínky. „Pojmenovali jsme ho Samuel. Víš, dítě, býval to moc roztomilý kluk, ale nedokázali jsme z něho dostat všechno to bláznovství. Možná se teď ptáš, kde se to v něm vzalo?“ Kateřina neodpovídá a starý hodinář ztlumí hlas. „Tak já ti to povím, děvče. Samuel miloval pohádku o Anně.


 


Anna byla žena obývající naprosto sama po celý svůj život malinký pokoj s jedním oknem, ze kterého nikdy nevyhlédla ven. Její největší štěstí bylo očekávané miminko, ale neptej se mě, proč věřila, že vůbec nějaké očekává. Žila ve své komůrce a těšila se na chvíli, až se to maličké narodí, dokud jí nezačalo být divné, že na sobě nepozoruje žádné fyzické změny. Záhy ke svému zděšení zjistila, že je pouze bytostí složenou z papíru, a poprvé si uvědomila beztvarou prázdnotu, která se prostírá venku za oknem. I když Annin život neměl žádný velký smysl, potlačila zoufalství, probudila kreativitu a s rozmyslem bohyně vystříhala z pokoje různé předměty, věci, rostliny a papírová stvoření, čímž dala vše obklopující nicotě tvar. A tak se stalo, že Anna během své krátké existence dokázala alespoň něčemu vdechnout život… A nakonec rozstříhala samu sebe na první sněhové vločky ve zbrusu novém světě za oknem – světě, který vytvořila.


 


A to je konec naší pohádky,“ řekl starý hodinář a podíval se na Kateřinu, „a počátek našich starostí se Samuelem. Od toho dne totiž viděl všude zázraky a jeho fantazie měnila a tvarovala realitu. Ostrov na řece rašil ze hřbetu velryby, vítr zpíval podivnou a smutnou píseň, které rozuměl jenom on, a stromy byly mlčící a nehybní pozorovatelné života v proudu času.


 


Dokonce nám o půlnoci ukazoval z okna zbloudilou přízračnou tramvaj, které si všiml jako jediný a tvrdil, že v ní sedíme coby návštěvníci z jiných světů, totiž z takových světů, kde se nebojíme dělat důležitá rozhodnutí, proto jsme daleko šťastnější a dokážeme milovat, a i já se prý za sklem usmívám. Nemyslíš, že jsou to úplné nesmysly?“


 


Kateřina si opravdu nedokáže představit úsměv na jeho tváři, tak jenom mlčky přikývne.


 


„Dokonce i teď z ústavu posílá zneklidňující zprávy. Podívej,“ říká a přesouvá k ní popsané vlaštovky přes pult, „píše mi, že mě má rád. No, řekni sama, jak tohle může někdo po tom všem napsat?


 


Chtěli jsme ho zachránit, dělali jsme pro něj to nejlepší, ale bylo to k ničemu, jak si můžeš všimnout z jeho dopisů. Když prší, jeho cela je loďkou na moři, když vyjdou hvězdy, on se jich dotýká, a když zahlédne dívku na zastávce autobusu dole pod okny, posílá jí papírové vlaštovky a přeje si, aby vedle ní mohl jednou zestárnout.“


 


Kateřina se teď zvědavě nakloní k dopisům a uvědomí si, že tou dívkou nemůže být nikdo jiný než ona sama. Všechno tomu podle popisu nasvědčuje. Navíc se tím vysvětluje to neobvyklé množství vlaštovek, které vídala v posledních několika týdnech všude možně… 


 


„Ještě jsme vyzkoušeli jednu metodu. Jeho matka mu podsouvala hesla jako Jsi k ničemu, Nikdy nic nedokážeš, To nevymyslíš nebo Je špatné věřit ve své sny. Ale ten darebák drze odsekl, že už chápe, proč jsme tak omezení, a že nechce, aby jeho možnosti končily za prahem domovních dveří. Nemá prý v hlavě celu vytvořenou předsudky, proto je svobodnější než my všichni dohromady. Museli jsme jednat, a tak jsme ho zavřeli do toho smutného ústavu.“


 


Kateřina pociťuje zvláštní chvění v břiše, jako by tam měla hejno motýlů. Tak ona má tajného nápadníka?


 


„To je všechno děvče. Doufám, že teď půjdeš domů a nebudeš mě obtěžovat,“ říká starý hodinář a přechází krám, aby jí otevřel dveře.


 


Kateřina musí znát odpověď ještě na poslední otázku, tak se ani nehne.


 


„Proč máte Samuelovy obrázky vystavené ve vitríně a proč je sbíráte na ulici, když vás tolik zklamal?“


 


Starý hodinář ztuhne uprostřed krámu. Pak na ni vytřeští oči, ale ona před jeho pohledem neuhne.


 


„Možná proto, že se občas ještě v noci budím, úzkost mi stahuje hrdlo a třesou se mi ruce. Někdy mě dokonce napadne, jestli to není všechno jinak. Totiž, jestli my sami nejsme zavření v malém pokoji v ústavu, necítíme se děsně osaměle a ven si dovolíme vypustit akorát šílence, kteří se zviditelňují na úkor druhých. Víš, třeba za to může čas, všechny ty hodiny tikající od jednoho zklamání k dalšímu nás vrhají pořád zpátky do našeho vězení a obrázky nám pak připomínají něco stálého a skutečného.


 


A tehdy mě polije mrazivé poznání, že je Samuel v pořádku a že jsem si třeba jenom nechtěl připustit vlastní chyby, tak jsem je potřeboval na někoho svést. Pak slyším smích veselých dětí běhajících s papírovými vlaštovkami po celém městě, stýská se mi, tečou mi slzy po tvářích a chtěl bych zase věřit v zázraky. Chtěl bych, aby tím zázrakem byl on. Ale já ztratil klíč od jeho cely a nemůžu si vzpomenout, kde je. Tuším jenom, že už na něj nikdy nedosáhnu.“


 


Kateřina dlouho hledí na starého hodináře a on zase na ni. Pak jí po zádech přeběhne mráz, protože pochopí pravdu a poprvé se usměje. „Já vím, kam jste ten klíč dal. Je celou dobu tady,“ řekne, a aniž počká na hodinářovu odpověď, začne rozbíjet všechny hodiny, které jí připadnou pod ruku. Pokračuje v ničení navzdory hodinářovým protestům tak dlouho, až tikání úplně utichne a v krámě zůstane pouhé tady a teď.


 


 


 


Klášterní zahrada je v podvečer opuštěná.


 


Do očí se mi vkrádají paprsky dohasínajícího slunce. Čekám na tebe, opírám se o starý strom, dotýkám se tančící trávy ve větru a každou chvilku kontroluji, jestli tě neuvidím u vstupní branky. Přeji si, aby ses vrátila a byla zase se mnou, než bude úplná tma.


 


 


 


Milí čtenáři, poprvé vás ve svých povídkách žádám z celého srdce o pomoc. Jestli jste také objevili onen ztracený klíč a nevěříte heslům jako To nevymyslíš, tak prosím zavřete oči a vstupte do té zahrady za mnou. Žádné hranice neexistují, a proto vím, že jestli si to budete přát i vy, tak společně zahlédneme člověka, po němž se nám tak nesmírně stýská. Uvidíme ho přímo před sebou v záplavě červánků, jak za námi přichází, a budeme vědět, že je šťastný. Ale pospěšte si prosím, protože hodiny neúprosně tikají a já vás tady potřebuji. Nenechte mě čekat samotného.