, 2. 3. 2021, Ostatní
Co to v pytlích šustí, pípá?
Mám dědečka kouzelníka?
„Ivuško, něco tady pro tebe mám. Tak pospěš, honem!“ posunul děda z čela slaměný klobouk, aby dobře viděl, jak se vnučka bude tvářit.
„A co je to?“
„Překvapení,“ řekl a ukázal na dva pytle v rohu chodby.
Iva zaslechla podivný šramot. Cosi v těch velikých sáčcích z papíru škrábalo a šustilo.
„To budou skřítci, dědečku.“
„Skřítci?“ zasmál se děda.
„To ne, Ivuško, ale hádej. Má to dvě nohy a zobáček a ocásek. Nastěhujeme je do domku ze dřeva, do slepičárny,“ prozradil děda.
Viděla, že si nazouvá pantofle. „Můžu jít s tebou?“ zeptala se.
„Ano, můžeš,“ a ona se skoro rozběhla radostí. Důležitě pochodovala s milovaným dědou v nových svítících holinkách - ráz dva ráz dva - směrem ke slepičí boudě a vesele brebentila.
Z obrácených pytlů tam vypadávala na zem kuřata jedno po druhém. Jako králíci z kouzelnického klobouku. Děda totiž dovezl na statek nové, mladé slepice.
„Jů, slepičí miminka,“ měla Iva oči navrch hlavy.
Stála pohromadě v chumlu uprostřed boudy. Prohlížela si nový domov. Ani nepípla.
Děda vzal kyblík s krmením a nasypal ho na plech. Nejzvědavější z nich udělalo krůček - a klov, klov! Ostatní kuřata uslyšela známý zvuk a nahrnula se kolem. Rychlé ťukání tolika zobáčků Ivě připomínalo hračku – plechovou slípku, kterou má doma. Natahuje se klíčkem na zádech a pak zobe a zobe tak dlouho, dokud se klíček nezastaví.
Děda nalil do kamenného koryta ještě vodu, aby se kuřata mohla napít, a šlo se domů. Iva nesla košík z proutí. Cestou do něj sbírala vejce. Nejraději pro ně ale lezla do staré psí boudy, tam se slípky často schovávaly a zanášely.
„Jak se jmenuješ, pejsku?“ ptal se jí děda. Z boudy totiž koukala rozcuchaná hlava Ivy s vystrčenou špičkou růžového jazyka. Soustředila se, aby opatrně brala jedno vejce za druhým.
Pohoršlivě zakroutila očima. Ten děda, plete si mě s nějakým pejskem! Přece jen nakonec zaštěkala, aby mu udělala radost.
Překročila zlobivého kocoura Kryšpína, stočeného na rohožce, a podala babičce košík:
„Vajíčka, babi!“
