Jaké to je, když si člověk uvědomí, že naprosto odevzdaně a iracionalně touží po tom být obdarován přítomností úplně neznáme osoby, která jen po několika málo hodinách setkání v něm zanechala tak hluboké dojmy? Je to vlastně nějaký pojmenovatelný pocit, který by definoval tuhle smršť? Ne, je to zkrátka něco tak zvláštního, co slovy pojmenovat nelze. A to i přesto, že se říká, jak obrovskou moc slova mají.
Jsem pohlcena ve spleti svých myšlenek, které jsou nejasné, nejednoznačné. Na jednu stranu vím zcela přesně, že jsi, Václave, ten nejinspirativnější člověk, kterého jsem kdy potkala, který ve mně vyvolal enormní zvídavost a touhu po nepoznaném. Vzbudil jsi ve mně zájem a také pochybnosti tak mocné, že při ohlédnutí na mé každodenní rutinky, díky kterým si vždy vytvořím obraz pohody a spokojenosti ve svém životě, tam něco najednou schází. Najednou mi připadají malinko směšné a přemýšlím o nich nahlas: "A tohle je opravdu všechno?“
Doufám, že ne. Objevil ses z ničeho nic a ačkoliv vím, že to nejspíš není tvůj záměr, daří se Ti celkem dobře bortit pilíře, na kterých spočívá můj život. V tuto chvíli levituje. No ale co s tím? Silně teď vnímám radost, vzrušení, opojení, euforii, touhu. Vše díky Tobě. Vyplavily se teď snad všechny tyto prožitky, které jsem v sobě zabila? A je to snad kvůli mně, nebo kvůli tobě?
Zajímáš mě, chtěla bych Tě více poznat. Díky Tobě poznávám i sebe. Začínám si pomalu připouštět přítomnost druhé strany ledovce v mé mysli. No ale o čem to vše svědčí? Přítomnost silných euforickych prožitků připouští i přítomnost těch temných. Zákonitosti jsou zkrátka nevyhnutelné a pokud jsi mě dovedl až k vrcholu nefalšovaného štěstí, jistě mě dokážeš dovést i na druhou stranu.
Kdo vlastně jsi, Václave? Mám Ti to dovolit?