Je 29. srpnal poledne. Pochmurné deštivé počasí, které vyhlížím z okna autobusu z Příbrami, by člověka za normálních okolností nikterak nelákalo k dlouhé letní procházce. Každý si teď nejspíš uvařil čaj a plánuje si svůj den s výhledem na televizní obrazovku. Letní počasí už nejspíš skončilo, a tak se dá očekávat předčasný nástup podzimu. Odpočívat doma na křesle se tak jeví jako vhodná příležitost ke zhodnocení letošní sezóny. Kolikrát jsme se vlastně byli koupat, kolik zřícenin a hradů jsme prošli, nebo kolik kontinentů a zemí jsme obletěli. Toť vše, co jsme během letošní sezóny zažili.
Já teď naproti tomu registruji odlišné rozpoložení. Celé léto jsem prožila zaučováním se v nové práci, přípravou na závěrečné zkoušky, a to vše mezi stísněnými kulisami vnitřních temnot a strachů svého myšlenkového teátru. Představení odehrávající se v mé mysli dnem i nocí pořád dokola jsem nazvala Ponurá melancholie. To bylo naprosto autentické definování nicoty a prázdnoty, která pohltila moje vědomí.
Dnes však, téměř 4 dny po rozchodu a složení státní zkoušky, cítím gradující apatii vůči všemu, čeho se strasti mého vědomí dotýkaly, co pohltila má niterní temnota, co rozplynulo mé sny na střepy fantazií, které postrádají výrazného smyslu. Při pohledu z okna cítím konečně pokoj na duši a slastné uvolnění všech orgánů v mém těle. Tam venku mezi stromy je něco klidného a mírného, co mě láká vší svou silou do záhuby příjemné přítomnosti. Ano přítomnosti, to co jsem vždy považovala za trapné klišé, je nyní tím nejmilejším v mém životě. Tady a teď. Tady a teď.