Je pondělí 8. února a Prahu zachvátila sněhová kalamita. Přes noc se na město sneslo asi 10 cm sněhu, což je za poslední léta opravdový rekord v úhrnu sněhových srážek, alespoň myslím. Nic netušíc jsem se ráno v 6:35 vypravila ze svého bytu do práce. Většinou, když nezačínám v terénu prohlídkou stavby, kontrolou vzduchotechnických zařízení, nebo ověřováním projektů, jezdím autem.
Při vykročení ze vchodových dveří mě ozářil bílý jas, který se na mě vrhal ze všech světových stran. Ochromena sněžnou slepotou jsem se vidala ke svému autu, které stejně jako všechna ostatní vytvořilo jen velkou bílou hroudu. Bylo velmi brzy, a tak před mým barákem jen dva lidé přede mnou vytvořili ťápoty v husté pokrývce sněhu. Nohy se propadaly měkkým sněhem a po zdolání 5 metrů jsem litovala, že jsem si neobula ráno své kožené kozačky. Místo toho jsem vyrazila v semišových kotníkových podzimních botách, do kterých se mi během pár kroků nasypal sníh. Už jen pár metrů polobrodění ve sněhových návějích (haha) a dostanu se ke své hroudičce vytvářející nejvěrnější obrys mého auta, Modráka. Tj. Fabia 1 modré barvy.
Podrobnější prohlídkou a detekcí tvaru jsem potvrdila nalezení správného auta a začala si dělat starosti s tím, zda-li nebude rozumnější se do práce vydat hromadnou dopravou. Nakonec mě napadlo, že by to právě mohla být jedna z mých prvních zkušeností jízdy v naprosto nepříznivých podmínkách. Je zde ale šance, že vůbec vyjedu z parkovacího místa, které bylo v obležení nebezpečně se tyčících sněhových vyvýšeninách? Otevírala jsem dveře a bála se přitom, jestli se silná vrstva na hranici dveří a rámu nerozdělí, nepropadne a nezasype mi celou sedačku. Nestalo se tak a dveře při svém pohybu vytvořily ve sněhu na rámu auta dokonalý negativ svého tvaru a na sedačku dopadl jen jemný poprašek, který uvízl ve spáře. "Šikovná Týnuška" znělo mi mocně v hlavě. Natáhla jsem se pro škrabku a pustila se do práce. K velkému štěstí jsem si nezapomněla své rukavice, bez kterých by to zrovna dnes moc nešlo. Nejdříve jsem shrnula největší vrstvy z postranních oken rukavicemi a postupně jsem odstraňovala zbytky škrabkou, až jsem se dostala k zadnímu oknu, které už jsem čistila celou svou paží. Na čelním a zadním skle se vytvořila námraza, a tak bylo potřeba důslednější práce. Situace začala být náročnější až u stěračů, jejichž pryžové gumičky přimrzly ke sklu. To už je technicky náročnější, protože se vám může stát, že při zdvižení stěračů zůstane gumička na okně, ale ne na vašem stěrači. Podhrabala jsem se škrabkou pod stěrač, prsty jsem přidržovala gumičku a druhou rukou jsem prsty sjela v podélném směru stěračů, dokud se celé neodtrhly od skla. Odstraňování sněhu bylo za mnou a teď přišla řada na tu nejtěžší práci, a to dostat se s mého místa přes solidní sněhovou vrstvu do vozovky, která byla projetá jen několika málo troufalými řidiči přede mnou. Šlo se na věc, která se mi najednou zdála směšně zdánlivá. Jak jsem si mohla myslet, že by se mi podařilo vyhoupnout se na sněhovou kluzkou vrstvu celoročními napůl sjetými pneumatikami, jejichž hloubka dezénových drážek nedosahuje určitě ani poloviční hodnoty, která je stanovená pro zimní období. Přehupovala jsem se asi v 10 centimetrech dráhy, kterou se mi podařilo během dvou minut vytvořit. Střídaly se neustále pochody, zpátečka, pravý plný rejd, plyn, více plynu, podkluzujeme a pak zase levý plný rejd, jednička, plyn, více plynu, klepání a chcíp. Celkem rychle jsem to vzdala a nakonec jsem čelila i tak velké výzvě, a to uvést mé auto do původní parkovací pozice v momentě, kdy je napůl nasměrované do vyjetých stop ve vozovce. Začala jsem lehce panikařit, jelikož se mi podařilo vytvořit neprůjezdný profil v jednosměrné ulici u baráku i pro ty nejmenší auta. Nejdříve se mi nedařilo hnout se z místa, ale postupnou obdobnou sérií úkonů jsem se dostala do svého nezasneženého asfaltového ďolíčku. "Akce auto selhala." říkala jsem si a vyrazila jsem směrem k zastávce.
Prohopsala jsem jedny z prvních stop v ulici, sníh přitom obdařil mé nohy postupně se zvyšujícím chladem a já se dostala na autobusovou zastávku, kde jsem chtěla nasednout na autobus. Pro jistotu jsem si však chtěla ověřit své spoje na idos a zjistila, že všechny mají nemalá zpoždění, a proto bude nejrozumnější jet celou cestu metrem. "Dnes jsem chtěla vyrazit ve sněhové kalamitě autem, už je zbytečné snažit se vytvářet prostor pro racionální úsudky." říkala jsem si a naprosto paralyzovaná svým minišílenstvím jsem se vydala vstříc té druhé nejméně racionální variantě a postupovat velkou část trasy do práce právě autobusem. Zavalil mě pocit zvrácené euforie z toho, jak zmatečný asi dnešní den pro mnohé obyvatele bude. Co kdyby zkolabovala doprava? Co kdyby se všechna auta ve stoupáních nemohla rozjet a autobusy by se zanořily do sněhu, ze kterého by nebyla cesta ven? Co kdyby se lidé nedostali na místa určení a narušil by se tím jejich neustálý koloběh zaběhlých povinností? Do práce, do Billy, do Dm pro odličovací vodu a žrádlo pro kočku, na poštu a pořád dokola, den co den, rok co rok. Stačí narušit jen nepatrnou část jako doprava a probudí se v lidech vztek, frustrace, nebo panika, že najednou nemohou splnit své každodenní určení, které je často velmi irituje, ale iritovaní jsou, i když je jim to znemožněno.
Vydala jsem se tou za normálních okolností nejkratší trasou do své práce, což obnášelo jízdu jedné stanice metrem a přestup na autobus u Fakultní nemocnice Motol. Přibližně dvacet minut jsem strávila na zastávce v očekávání, že je má linka již určitě na cestě, ta linka, která má interval 7 minut a už tu měla být celkem tři krát. Tohle není šťastný den pro autobusy 180. Zvolila jsem tedy další variantu a nastoupila do jakéhosi autobusu, který zastavoval na Nových Butovicich, odkud je už možné nastoupit do metra a dojet na Zličín zbytek trasy.
V autobuse sedím většinou proti směru jízdy, ani nevím, zda-li to má nějaký logický důvod. Podařilo se mi zasednout vhodné místo v zadu s výhledem na zadní okno autobusu, ze kterého se už v průběhu jízdy stihl sesypat sníh, a tak jsem měla část cesty výhled na trasu, kterou jsme společně s ostatními cestujícími zdolávali. Z postranních zamlžených oken byl výhled jen skrz setřené orosení oválného tvaru, které tam pro mě bylo připraveno od předchozího cestujícího. Je moc zafuněno a teplota už dosáhla hodnoty rosného bodu, jako vlastně vždy v tomto počasí. Když jsem se pokusila o rozšíření onoho vyhlídkového oválu, překvapilo mě, že orosení již namrzlo. "To je venku opravdu taková zima?“ udivila jsem se.
Cesta metrem už nepředstavovala takové drama a uvnitř vagónu již nebylo mnoho lidí. Seděla jsem naproti muže s černou čepicí a velkou sportovní taškou přes záda. Dýchala jsem hodně pomalu, ale i tak přitom teplý vzduch z mých úst vždy stoupal zpod roušky a zamlžoval mi skla brýlí. Chtěla jsem si ho pořádně prohlédnout v mém zamlženém světě. "Líbí se mi." říkala jsem si a pokračovala v podívané. Na chvíli jsem zadržela dech, aby se na sklech brýlí zůžilo mlžné pole. "Nelíbí se mi." říkala jsem si a povzdychla si nad planným poplachem.
Do práce jsem dále hopsala ve vyšlapaných stopách, přebrodila se přes kopečky natlačeného sněhu ohraničující silnici a pokračovala dal. V areálu firmy stopy řídly a já zahlédla jen jedinou cestičku v celé široké pěšině, kterou někdo vyšlapal a ostatní ho následovali. Jak fascinující. Byla to jediná cesta stop 300 m dlouhá vedoucí ke vchodu. Jedna jediná, kterou následovalo mnoho lidí. Jaká analogie funguje i v nás, přemýšlela jsem nad stopou. Je mnohem jednodušší následovat již vytvořené, zažité stopy ve svých myslích a nepřipouštět si přitom sněhovou pláň všude kolem nás. Sněhovou pláň obav, frustrací, strachů, nebo traumat. To je přeci jednodušší, než se nechat ochromit chladnou pravdou poznání v zákoutích naší mysli. To je přeci jednodušší, nebo ne?