Procházela kolem drogerie.

Periferně mapovala situaci: dnes byly dveře dokořán, uvnitř jediná prodavačka na několik zákaznic. Ideální situace. Vešla a užívala si příjemný odér značkových vůní. V regálech samé tuctové zboží. Kde jsou parfémy? Támhle, přeloženy do vitríny na zdi, přístup k nim až za pokladnou. Opatření proti krádežím? Výraz prodavačky, když se ty dvě pohledem střetly, byl všeříkající.

 Aha, tady se to ví. Co? Přece že já, doktorka, specialistka ORL, ke které chodí celé město, kradu. Ačkoli – není to snad příliš silné slovo na občasný prezent, který mi sem tam padne do oka?  

Pokaždé zdvořile utrousila pár frází a s voňavou lahvičkou v kapse saka odešla. Dalšího půl roku ji tam nikdo neviděl. Majitelka to určitě odhalila. Proto přestěhovala parfémy jinam. Cukání jakéhosi nervíku pod levým okem doktorky zrychlovalo, ale nebyla si jista, jestli je viditelné. Vycouvala z obchůdku.

Vezme dnes zavděk balíčkem pudinku nebo bujónem. Adrenalin zlodějny už nekontrolovatelně, nutkavě kolotal v žilách.

V samoobsluze to šlo hladce jako již po několikáté.

 „Šunku s nejvyšším podílem masa, půl kila nakrájet, prosím!“ 

Chvíli nato nechat vklouznout šunku přímo do tašky pověšené na vozíku a ne do něj. Hračka. A ještě balíček pravé maďarské papriky, když už procházím kolem stojanů s kořením, šup s ním do kapsy sáčka. Hotovo.

Postavila se k jediné otevřené kase. Nepříjemné čekání, zpocené dlaně. Srdce se rozebíhá rychleji jako kdysi dávno při atletických závodech. Zboží z pásu však odebírala úmyslně pomalu. Hlavně nezmatkovat, zachovat klid.

„ Ano, kartou.“ Už už se viděla venku.

„Mohla byste jít, prosím, na chvíli se mnou dozadu?“ poklepal jí kdosi na rameno. Prudce se obrátila.

„Jistě, pane vedoucí!“

Spěšnými kroky se proplétal mezi nakupujícími směrem k závěsu, kde bylo zázemí obchodu. Prodavačky za nimi otáčely hlavy, jak klapala přes prodejnu na vysokých podpatcích.

Proč jsem si je proboha brala. Všichni se na mne dívají. Proč jen jsem se vedoucímu nějak nevymluvila a neodešla? Jako hloupá husa pochoduju za ním vložit hlavu na špalek poté, co jsem párkrát oškubala Jednotu. Teď ten chlapík - ustrojen do bílého pláště jako chirurg - zařízne mne.

Za matnou plochou, která byla zrcadlem jen naoko, měl vedoucí celkem pohodlnou pozorovatelnu. Sama teď poprvé dostala možnost vidět samoobsluhu z opačné strany. 

„Posadila byste se, prosím, já si jen něco připravím,“ promluvil konečně vedoucí. Celá tumpachová si dřepla v luxusním kostýmu na otočnou židli. Paprika pálila i přes sako jako oheň.  

Pravá maďarská, hm… Jestli bude trvat na tom, abych vyndala vše z kapes nebo z tašky, tak se propadnu hanbou. Má na to vůbec právo?

„Paní doktorko, mohl bych vás poprosit, podíváte se společně mnou, jen co to najdu…“ šmejdil po počítači myší a zahleděl se na monitor.

Z pubertální hry, která z kamarádek toho vynese z obchoďáku víc, se vyvinul návyk. Když je mi mizerně, znovu to ožívá.

Rozvod. Epilepsie jediné dcery. Stěhování do nové ordinace. Kvinde od ženatýho milence. Kopanec od osudu - a při nejbližší příležitosti šílená chuť někde něco vzít. Aspoň sama sobě dokazovat - že na mne si přece netroufnou, jsem něco jako privilegovaná… jsem doktorka! Jen si to zkuste!

Barva se pozvolna vracela do alabastrově bílé tváře.

 „Tady. Kamera zobrazuje frontu u pokladny. Máme je tady teprve měsíc, ještě mi trvá, než najdu ten pravej záznam.“

Poznala svůj vysoko vyčesaný drdol. Měla pocit, že se dívají na nepříliš kvalitní starý film.

 „Podívejte, vedle vás – ten chlapík v tmavý mikině a kapuci je nejspíš fantóm Jednoty. Nikdo ho  nezná. Pokaždý odnese dost drahý věci, šunku, exotické koření a podobně. Neviděla jste mu náhodou do obličeje?“

„Všímám si svého, pane vedoucí,“ řekla rozechvělým hlasem, sotva zaslechla slova šunka a koření. „Toho člověka taky nejspíš neznám. Mrzí mne, že nemohu pomoci!“

„Nebudu teda zdržovat, paní doktorko. Už tak jsem vás zaneprázdnil víc než dost. Jinak, co se tý pomoci týká – nedávno jste pomohla mé dceři. Bílková, jestli víte. Přišla k vám s problémem v krku, tři dny nemohla polknout ani sousto.“

Aha, ten obrovský absces na mandlích. Řízla jsem jej na křesle u nás v ordinaci, ačkoli se takový zánět běžně posílá do špitálu. Mladá paní kojila a nastaly by problémy s miminem a jeho výživou.

 „Vzpomínám si. Jak se jim daří, mamince a dítěti?“

„Dcera trpí panickou hrůzou z nemocnice, a vy jste ten zákrok měla hotovej za chvilenku. Nemusela se odloučit od kojence, na to se nezapomíná. Takovou věc by jen tak někdo neudělal, paní doktorko.“

Tentokrát klapala podpatky směrem k východu již nahlas, sebevědomě. Vedoucí ji galantně doprovodil před obchod.

 „Tady nás neposlouchaj prodavačky, jsou to ty nejzvědavější ženy, co znám,“ podával doktorce ruku na rozloučenou. „Víte, teď je to mezi námi jedna ku jedné. Cítil jsem se vám zavázanej, a účet jsem dnes vyrovnal. Manko zaplatil z vlastní kapsy. Ostatně, každej si zaslouží druhou šanci. Natož pak tak šikovná a sympatická doktorka jako vy. Na shledanou,“ uklonil se zdvořile a zmizel v prodejně.

Já káča pitomá.

Domů došla jako ve snu poté, co darovala šunku a maďarskou papriku bezdomovci na zídce u dvora.

„To je dobře, že jsi dnes brzy doma, mami,“ přišla na pomoc s taškou Radka. Doktorka jen pokývla hlavou a dlouho si v koupelně umývala ruce. Po paměti rozčesala drdol. Vyhýbala se pohledu do zrcadla.

 

Přichystala večeři pro dceru. Sama jen popíjela čaj. Rozbolelo ji v krku. Stejně by sousto nedovedla polknout.