Oko kamery čtyřiadvacet hodin denně

neuroticky snímá klipy

čínské apokalypsy.

 

Přemlouvám k chůzi zapouzdřená kolena,

v parku pitvám sotva znatelné obličeje,

 

jako bych měla nějakou moc vyměnit

plíživé stíny za nádech.

 

...

 

Neděle křehne v polostínu.

Vím o svých sklonech dělat věci

polovičatě -

 

vyprchat mezi domem a dvorem, příliš

snadno ustoupit z pozic, když v holinách

sčítám, kolikrát za život tančila jsem

na špičkách.

 

...

 

Obličej reportérky má nad rouškou

vylekané oči. Kamera najíždí na detail

větvičky kvetoucích sakur.

 

To v našem parku muži v plné zbroji

žvýkají trávu na atomy. Kamínky

volně poletují vzduchem.

 

A zlomená stébla?

 

...

 

Kde všude bych se viděla raději! Píšu -

a měla bych uklízet, uklízím -

a měla bych vařit. Měla bych zůstat -

a odcházím volat linku důvěry.

 

Po první větě mám celkem jasno. Kličkuji

pozpátku k bodu zlomu.

 

Živé sny jsou stále živé. Tajím své taje

jako kočka, co proklouzla s outěžkem

hledat skrýš.

 

O nocích stává před domem bílý tygr. Dívá se.

Předstíráš, že nevidíš.

 

...

 

Osvěžuji si zasutá slova na nových vlnách

informací. Doutnající ohniska zadupávám

po vzoru nosorožců.

 

Déšť sklonil nejen šeříky. Kočka se okotila

na půdě.

 

Slyším kukačku nad domem.

Přepočítávám a dýchám zhluboka.

 

Orientační bod včel...