, 23. 7. 2020, Povídky
Než Bohdana stihlo slunce pošimrat po tváři, zazvonil telefon. Zašátral po paměti na sedačce a ještě rozespalým hlasem se představil.
„Dobře, čtyřiadvacátýho srpna, hned si píšu, na mě je spolehnutí, dycinky, mladá paní,“ jako by právě seděl u psacího stolu v solidně vybavené kanceláři.
Bloumal pohledem po palubní desce, ale nenalezl nic, co by připomínalo kalendář nebo aspoň blok. Čtyriadvacátýho srpna pracák, opakoval si nahlas, v osm ráno, průkazku dostanu až tam, hlavně nesmím zapomenout.
Kontrolní pohled do zpětného zrcátka: senilní dědek nejsem, i když tak možná vypadám. Čtyřiadvacátýho osmý v osm! Na čísla jsem měl vždycky pamatováka!
Prošedivělou vlnitou kštici prohrábl dlaní, plnovous stáhnul gumičkou. Dostal chuť na horkou polívku, tedy většinou stejně nestojí za moc, na stadion vozej nemocniční blafy pro těch pár zaměstnanců, ale jednomu vyhládne, když celý hodiny tlačí sekačku po hřišti sem a tam.
Tohle by si ty primadony měly zažít v rámci tréninku a ne jen lemtat iontový nápoje a maséra mít při tom za zády, žnout a žnout v jednom kuse nekonečnou zelenou plochu, až před očima zalitýma pichlavým potem vidíš jenom věnec půllitrů studenýho piva od prsatý Elvíry, co se v mejch představách zničehonic stává bohyní veškerýho dobra, Elvíra v puntíkaté zástěře, večer co večer proplachující sklenice v hluboký hospodský studánce s jarovou vodou. Hlas jí zvoní smíchem, tedy pokud je to smích - anebo se mi to zdá a je to jen cinkání skla?
I dnes sám sobě pogratuloval k nápadu odstavit vůz, pokud ještě jel, na samý okraj parkoviště, vlastně je to jen plácek v kopřivách u benzínky. Záchod bez zámku v boční zdi budovy, jakej komfort blízkosti záchodové mísy a kohoutku se studenou vodou s matným zrcadlem nad ním. Do města odtud pěšmo sotva deset minut! Na stadion patnáct. Čupr flek!
Vystrčil z auta dlouhé nohy, záda srovnával snad obratel po obratli. Levý kyčel pobolíval z neměnné polohy při spaní na zadních sedačkách.
Vypadá to na dobrej den, na nebi ani mráček, jak to mám nejraděj, kouknul Bohdan z hajzlíku okýnkem k obloze, nejspíš bude třeba zavlažovat trávník, spršku si dám přímo na hřišti.
Strčím si pak místo snídaně do huby některou z buchet pro medvědy, do kapsy jabko - o to víc se budu těšit na tu polívku. Možná ještě víc na Elvíru, která se vlastně jmenuje Eva a mohla by bejt mojí vnučkou? Sákra, na starý kolena se budu červenat! Ale proč? Co když se mi to jen zdá, že spíš než kolem druhých se točí kolem mojí židle a úsměvů že je taky víc, i všímavých pohledů a řečí, když přicházim do lokálu?
Zastavení v trafice.
„Těbůh, Vítku, paklík kuřiva, papírky a Blesk. A sázenku, jako každej pátek. Jednou to musí vyjít, i když tedy zatím nic moc. Tuhle bylo v Blesku, že advokát kdesi vyhrál hlavní cenu – auto – advokát, umíš si to představit? Ten to tak zrovna potřeboval. Proč takovíhle lidi vůbec soutěžej nebo sázej, když mají všechno, chápeš to, Vítku? Já bejt právník s vilkou a fárem, užívám si to a nechám sázky a výhry těm chudejm, ale to ne, tak to není, ti, co mají všeho hodně chtěj ještě víc a na nás vůbec ani nepomyslej, na nás, co celý roky sázíme a stejně porád nic.“
„Štěstí prý jednou sedne i na vola,“ usmíval se za pultíkem zeširoka rozkročený bodrý trafikant a podával Bohdanovi tiket k vyplnění.
„Deme na to. Třicet jedna, tolik je klukovi. Dvacet pět, tolik má letos holka. Devět, tolik roků uběhlo od smrti mý ženy. A navrch šest a tři, tolik mají vnoučata od holky. Kluk je svobodnej a dobře dělá, je divoch po mně. Hádej,Vítku, jaký byly první slova, když se naučil asi ve čtyrech mluvit. To by tě nenapadlo – kujva,kejdo – kurva, strejdo – to řek našemu sousedovi ještě ve starým bytě nad Mototechnou. A když mu byly tři, už utíkal mámě, párkrát ho městský policajti tahali z Vltavy, no, průserář, celej po mně. Tak na, Vítku,“ vylovil peníze z kapsy a zpátky do ní strčil tabák, papírky a podaný tiket. Moc mu toho nezbylo.
„Až vyhraju, koupím si garsonku a novej auťák, na staďák pudu jenom fandit v nedělním vohozu a potom pozvu celou hospodu na panáka, ani ty, Vítku, nepřijdeš zkrátka,“ a ten se pořád usmíval a říkal si, kdybych měl dát na všechny řeči, co jsem jich za ty roky od sázejících vyslechnul, co by mi koupili, až vyhrají hlavní, kam bych přišel, nosit ty sliby v hlavě, a tak jedním uchem sem a druhým ven, ale ne že bych jim nepřál, naopak, určitě víc než nějakým nabobům advokátským, přál bych jim, těm obyčejným lidičkám, splnění představ, na který těžko dosáhnou ze slabých výplat nebo důchodů.
Chtěl vracet drobásky, ale Bohdan velkoryse máchnul rukou. Pátek, pravidelný den brigádnických výplat, byl přece právě dnes.
Ubalil si ještě u Vítka na pultě cigáro a pokračoval dál v cestě přes Budějovickou bránu na zámek. Vydechnul úlevou. I když se zapovídal v trafice, přišel včas.
Medvědář Honza zrovna vyrazil k dodávce s vymalovanou zvířecí hlavou na kapotě, obtěžkaný bednami staršího pečiva.
„Otvírej kufr, Bohdane, ještě skoč pro do skladu pro mrkev a jedem jak k ohni, medvědi už maj určitě hlad! Nepopíjels dýl než do půlnoci?“
„Jasně že ne, dyť sem ti to slíbil. Jestli je mrkev z Lídlu, musí se oprat pod vodou, jinak ji nesežerou!“
„Z Kauflandu, je to v poho. Sedej.“
Za moment už frčeli dodávkou s vytlučenými pery přes kočičí hlavy po prvním nádvoří k medvědáriu. Tři medvědi za mřížemi již natahovali zvědavě krky do tmavé chodby, Honza je musel odehnat bidlem za další přepážku a Bohdan vysypal obsah bedýnek do koryt. Kus tvarohové buchty s prošlou dobou prodeje strčil do pusy sám. K pití medvědům tryskala průzračná voda do kašny venku ve výběhu.
Vycouval zpět a Honza pustil nejprve Marii Terezii, potom i Arna a Mášu k jídlu. Skrz mříž jim jako laskominu podal každému do tlamy velké jablko. Znal je sice dobře, ale odstup dodržoval. Jednou týdně jeho pomocník hrablem čistil medvědům kotce. Tehdy bylo třeba zvláštní ostražitosti, chránili si teritorium.
„Mně jabko nedáš?“
Nasedali do auta. Sjížděli kolem výhružně vztyčených hlavní děl. Přes nádvoří se posouvaly stíny velkých bělostných mraků. Jindy tady nebylo k hnutí a děla ve skupinách turistů nebývala vidět, tohle léto se ani v náznaku nepodobalo předchozím.
„Copak jsi medvěd? Med bys nechtěl? Na, prosím tě. A moh bys se sebou něco udělat, s fousy jako Metuzalém budeš brzy vypadat jak ti medvědi. Ptal ses už na tu ubytovnu? Bydlet v auťáku přece není žádný terno! Ať si tě teď vezme k sobě tvůj syn, když způsobil, že tvůj byt zabavil exekutor!“
„To víš, že ptal, prej mám znovu přijít na podzim. Už takhle je to na levačku, bez bejváku a bez práce pár měsíců před důchodem, musím to v autě ještě nějak přes léto doklepat. Na staďáku mi nabízeli lehátko na přespání v masérně, ale nechci nikde překážet, každej má v dnešní době svejch starostí dost. Každopádně díky, že mám tu brigádu u méďů a žes mi sehnal na vodpoledne ten stadion, lepší než nic. Až vyhraju, všechno ti vrátím, neboj!“
Zastavili u stadionu a Honza křiknul na Bohdana z okýnka, je pátek, ne aby ses večer zchlastal, to mi tam jinak ráno nelez, a Bohdan udělal gesto do vzduchu něco jako čestné slovo, na mě je přece spolehnutí, pak zmizel ve vchodu areálu. Pan Mališ už ho vyhlížel, těbůh, Bohdane, najez se, Elvíra už s kastroly čeká jen na tebe, a hned potom pověs na šňůru vyprané dresy čutálistů.
Byl tady taková holka pro všechno, ale práce mu nikdy nevadila. Sednul za stůl a Eva čili Elvíra položila podnos těsně před něj s takovým šarmem, že si mohl oči vykoukat, jak ona to umí, přiblížit se, aby zavoněla, naklonit, aby předvedla, safraporte, a že má co, jako ta herečka, co po porodu drobet přibrala, ale tak akorát, jak jen se…, ale to je fuk, a prej abych večer, až bude zavírat, počkal, že spolu ještě někam zajdem a že má na celej víkend malou její ex a tak může vyrazit na vínko, protože v práci zásadně nepije, což Bohdan dobře věděl, jelikož se ji párkrát snažil pozvat na frťana.
Bohdan nevěděl, kam s očima, netušil, co má na talíři a odpoledne prožil jako ve snu, který mu samému připadá nedosažitelný, ale možná přece jen o trochu víc pravděpodobný než výhra ve sportce, a večer se blížil mílovými kroky, i jeho pracovní doba toho dne skončila a místo na svoji oblýskanou židli v hospůdce se Bohdan hnal do města. Zazvonil u medvědáře.
„Dobrej večír, nezlob se, Honzo, že ruším, ale snad ještě nespíte. Hele, nemoh bych se u vás zase osprchovat, taky oblíct čistý šaty, co mi tvoje pokaždé rovnou vypere,“ a už se hrnul do vchodu.
Vole, jdeš na rande nebo co – ale dyť jsi v autě sám říkal, abych se dal do pucu – no jo, ale že to hned dneska vezmeš tak zgruntu, no, pojď, a medvědářova paní dokonce napustila vanu i s pěnou a pomocník cákal jako malý, důkladně se vydrbal, dokonce se odvážil zeptat, jestli by ho nemohla ostříhat, aby se drobátko zcivilizoval. To bylo řečí, že je to skoro jako by koupali medvěda, a smíchu, ale dobráckého, Honza každému otevřel vychlazené pivo a bylo ještě veseleji. Nakonec Bohdanovi podstatně zkrátil rockově zapletená vousiska a z bytu odcházel dočista jiný chlapík, než který do něj před hodinou vešel.
Když byl v ráži, stavil se u „své“ benzínky a vybral na stojánku s kytkami ten největší pugét. Natáhnul dlouhé nohy a za chvíli byl u stadionu.
Padala tma a čerstvě vykoupaný Bohdan byl ještě rád za čistou džízku, ačkoli kalendář měl letní období, dala se do něj nečekaně zimnice. Obešel hospodu a zvenku se zakoukal do oken. Všichni na svejch místech, Vegas, Mrmloš, Želva, celá parta, jen Bohdanova židle čekala. A Elvíra. Při každém otevření dveří se k nim podívala a on uviděl její zrůžovělou tvář novým pohledem, jako by ji dnes spatřil poprvé, a ty rozjasněné oči jako by něco chtěly říct, ne však štamgastům, svírajícím v ruce půllitr, ale tomu, kdo zatím ještě nepřišel, koho s napůl rozevřenými rty vyhlížela a kdo je očekáván.
Bylo by snadný do těch dveří vstoupit, předat Elvíře po zavíračce kytku, uchopit vše, co se jako zázrakem, neboť dnešní den je pro Bohdana zázračný, zničehonic nabízí. Škubnul sebou, jako by se právě probudil. Vole, za pár měsíců budeš žádat o penzi, ztratil jsi rozum nebo co se to s tebou děje, bloude? Mazej odtud a dej tý holce pokoj, máš svejch starostí dost a přidat k nim ještě další s mladou ženskou a holčičkou? Ztratil jsi dočista soudnost?
Bohdan setřel slzu, která mu ukápla z pravého oka a i s kytkou se vracel zpátky do města. Když šel kolem svého vraku, kopnul vší silou do pneumatiky a kytici hodil do kopřiv. Cítil se, jako by do nich padnul on sám. Jako by právě na stadionu dostal skotské střiky. Pokračoval cestou do centra a v nejbližším baru se ztřískal, jak zákon káže.
xxx
Telefon se ozýval opakovaně. Bohdan do něj cosi zamumlal. Vyslechnul hlas rozčileného medvědáře a nevybíravé nadávky na svoji adresu. Vždyť letím, jsem na cestě, soukal se co nejrychleji z automobilu. Krátká zastávka na WC a běžel do města, co mu síly a dech stačily. U Vítka koupil paklík žvýkaček a nastrkal si je do úst naráz, aby zahnal odér chlastu.
„Kde to vázne, vole, ty námluvy tě nějak sebraly, ale medvědi nepočkají, těm je tvoje rande fuk. Od půlnoci čistej?“
„Jasná zpráva, všechno ok,“ zazubil se nuceně Bohdan. Nesmí přijít o práci, to už by snad zdechnul hlady, a tak neprozradil, jak to dnešní noci ve skutečnosti bylo.
Snažil se kráčet pevným krokem, popadl nejtěžší bednu a hnal s ní do chodby. On je přece v poho.
Stalo se to, když medvědář teprve supěl za ním do schodů a přehnaně aktivní Bohdan se ocitnul před mříží sám. Stál ke kotci bokem. Arnova tlapa vystřelila rychlostí blesku a chytla ho za džízku. Honza uslyšel výhružné mručení a zvuky padající bedny. Hnal se i přes kila navíc co nejrychleji za Bohdanem. Přítmí chodby mezitím zaplnil opilecký pach člověka s příměsí potu a puch rozčílených šelem.
„Arno, Arno, Máši, klid, klid, Bohdane, slyšíš? Záchranka? Přijeďte na první nádvoří, medvěd napadl pomocníka.“
Odvlekl bezvládné tělo ke schodům. Medvědi mlátili do mříží, všichni tři. Ucítili krev.
xxx
Zdálo se mu, že vyhrál balík. Všichni známí v hospodě Bohdanovi gratulovali, potřásali rukou, sakra, nějak moc, že by snad tu ruku i s ramenem urvali, copak se dočista zbláznili? Měl by jim říct, že je všechny pozve, ale ať tu ruku už pustí, a proč přes den ksakru leží, nejspíš na tom masérským lehátku na staďáku.
„Kurva, táto, co nám to děláš?“
Hele, kluk, a taky dcera, co o ni pečoval spoustu let sám, když Jana umřela, no jo, pro prachy si přišli všichni, taky bodejď by ne, to je jednou za život, taková výhra. Na židli u jeho postele sedí i Eva, co se jí říká Elvíra, s tou svojí holčičkou na klíně a brečí, jako onehdá on, Bohdan, když ji zvenku šmíroval tím okýnkem. Neřvi, byl sem blbej, chtěl říct Elvíře a pohladit copánky tý malý, která jako by mámě z oka vypadla, ale nějak k tomu dnes nenašel sílu. Vynahradí jim to.
Za sklem obrovskýho okna visel flák modrýho nebe, jak to má nejraději, pustí zavlažovací trysky, aby trávník neseschnul vedrem. Dneska bude dobrej den!