Nemohu si příliš ustlat v ostružiní, neboť jsem poněkud uchvácen sprostým barem na rohu náměstí. V mých letech do nesmíru se totiž nesluší leccos z mladých hříchů. 

 

Naštěstí se objeví ten pán z mého snu o nadměrných karafiátech, pán ze snu s maličkou hůlkou v ruce plnou kouzel a léku proti trudomyslnosti. „Nemysli si, chlapče, nemysli. Čeho je noc, toho je noc,“ zašeptá do okvětních lístků hajzlbáby od Skleněnýho voka a odskočí si na okružní jízdu po čtvercovém náměstí.

Vzdoruji takovým nocím. Rána se jich bojí, písně se zpívají odzadu a vlaky vyjí na opuštěných nádražích. Tětivy jsou napjaté, ale k lukám vedou šipky s tajným znamením. A třebaže ještě nic nekvete a noc se mi složí k nohám,

 

dýchám zhluboka.