, 1. 2. 2020, Povídky
Nebaví mě už ani utíkat a pleskat teniskami po černém asfaltu tak, aby se to pěkně rozlíhalo. Ti z přízemních bytů sídliště kolikrát vykukovali oknem, kdo že se to kolem jejich paneláku řítí, ale já už býval daleko... Dnes, zrovna dnes se netěším vůbec z ničeho. Bude to den na houby.
Otráveně odměřuji své dva kilometry (měřeno krokoměrem, co mám od Vánoc) po objížďkový. Schválně jdu co nejvíc vpravo, po obrubníku, i když to mám zakázaný. Jindy bych se cítil dobře – bez koule na noze v osobě asistentky, kterou za sebou tahám, když máme u nás v prváku praxi. Sám si občas smím dojít jen do stánku naproti škole. Prodávají tam kebab, ten mám rád.
S asistentkou v patách slýchám věčně samý: „Rudo, nenahýbej se ramenem do silnice, nesu za tebe odpovědnost.“
Schválně pak natáhnu dlouhý nohy a ona má v těch podpatcích co dělat, aby stačila. Jenomže včera jí onemocnělo děcko, tak jdu dneska sám. Vychutnávám si pohled přes mřížky kanálů, tenhle podzemní svět by mě hodně zajímal. Existuje sám pro sebe, vlastně je to autistický svět, v podobném žiju i já.
Občas nějaký řidič ztratí nervy a zatroubí, abych ustoupil hlouběji na chodník.
Stejně, co se stane tak hrozného, když mě srazí auto. Nic, jen to bude můj poslední den na Zemi.
Nedávno usnula naše želva. Navždycky. Chovali jsme ji doma deset roků, měla se dožít asi osmdesáti, a zničehonic si umře. Vím od ostatních, že bych měl cítit smutek nebo něco podobnýho, a čekal jsem docela napjatě, kdy se ten pocit dostaví.
Máma nad želvou brečela, říkala, že nečekaně zhasla. Já tomu nějak nerozuměl, přece zhasíná světlo a ne želva… nebo ne? V hlavě mi šumělo a já pořád nic, žádné dojetí nebo slzy. Jen poslední, letmý pohlazení nehybné želvy po krunýři. Líbil se mi rozparcelovaný do mrňavých dílků. Pozůstatek dávných obřích staletých želv.
Máma s bratrem tehdy zakopali želvu v krabici od bot na zahradě a mračili se, že nebrečím. Možná i pro něco jiného, nepoznám, proč je kdo naštvaný.
Nade mnou by máma taky určitě brečela, kdyby mě srazilo auto - je to ženská a není autista. Přitom každý tvor na téhle zemi někdy prožil nebo prožije svůj poslední den, zrovna druhohorní dinosauři jako Tyrannosaurus rex se dožívali sotva třiceti let. Z téhle skupiny sauropodů měl doložitelně nejdelší věk pětapadesáti let dlouhokrký druh Janenschia robota.
Na planetu kdysi dávno dopadl asteroid obřích rozměrů. Všechny dinosaury a jiný pravěký zvířata snad zahubil v jeden moment. Co když se ale přizpůsobili změnám a žijí dodnes?
Při přemýšlení o oblíbených příšerách stojím najednou u našeho učňovskýho kumbálu. Ostatní kluci už tam čekají a rychle típají cigarety. Hnusně to kolem nich smrdí.
„Dobrý ránko, mládenci. Jsme všichni?“ přišel mistr a dívá se kolem sebe. Stojím se svěšenou hlavou stranou a čekám na ortel, co dnes budeme v rámci praxe dělat. Nesnáším mistrovy pátravé pohledy, ty přímé, do očí už vůbec ne.
Připadá mi, že v celém areálu zámku a technických budovách je pro instalatéry práce jak na kostele. Hehe, to je asi vtip, a podařilo se mi ho vymyslet!
„V zámku je práce jako na kostele,“ to musím zopakovat mámě. Jestli to do tý doby nezapomenu. Snad mi zas neřekne, že přemýšlím jen o blbostech. Pochopit vtip mi totiž dělá problémy.
„Tak, tady máte každej jednu škrabku, dnes vyčistíme támhle tu plechovou střechu oranžérie od nečistot. Popadněte, třeba vy dva, ten žebřík a jde se.“
Oranžérie. Šlechta si tam kdysi nechávala pěstovat pomeranče a mandarinky na stůl. Teď prý objekt, z velké části celý prosklený slouží spíš jako zimní zahrada současnému zahradnictví. Říkal to minule Kouba.
„Tak, kdo pozná, jaká ta střecha je,“ ptá se mistr Kouba.
„Pěkně zasraná,“ Jílek na to a s ním vyprsknou všichni kluci, celá parta. Já ne, nemluvím sprostě. Ani mi to nepřijde směšný. Už jsem říkal, že vtipům nerozumím, když je nevymyslím sám.
Proto ji přece máme vyčistit, aby prokoukla. Ta měděná střecha.
„Měděná,“ slyším se odpovědět jako by proti své vůli.
„Šprťák jeden, určitě ten autismus jen finguje,“ polohlasně sykl Tibor Ferenc přes rameno k ostatním.
„Potřebuje zase dostat za vyučenou,“ odpověděl mu Lukáš Jílek.
„Klíííd, mládenci! Správně, Rudo, je vidět, žes dával pozor, když jsme probírali materiály běžně používané v klempířině. Tak do práce!“
Připravili jsme si výlez a jeden po druhým šplhali po pevných šprušlích nahoru. Tibor s Lukášem to dole jistili. Jenže když jsem lezl já, začali schválně žebříkem třást, abych se bál.
„Nechte toho, debžové, chcete mít průser, až slítne?“ zarazil je Pepík Kalina. Jediný z těch zbývajících šesti, jediný, který se občas normálně bavil a nemachroval na mě.
Zrychlil jsem, bral nášlapy po dvou, mám nohy naštěstí dost dlouhý, a vyhoupl na plošinu střechy. Stěžovat si učitelům nebo mistrovi nemá cenu, minule jsem něco řekl třídnímu a kluci mě pak zamkli v šatně. Naštěstí jsem měl v kapse mobil, ale to už jsem byl v záchvatu. Nesnáším zavřený prostory. Nevlezu do výtahu ani autobusu.
Vymáčknul jsem tenkrát číslo mámy a nebyl schopný něco říct, jen jsem do telefonu ječel. Tím víc, že kluci lomcovali dráty a ukazovali prstem – hele ho, jak ryčí, má pěnu u huby jako nějakej King Kong, patří do zoo.
Než máma celá zadýchaná přiběhla, pokřikovali, že jsem gorila a patřím tam. Shora mi dovnitř naházeli slupky od banánu a – žer, ty jeden opičáku!
Asistentku mi přidělili po téhle příhodě. Měla dohlížet, aby na praxi byl klid, kluci mi pořád prováděli nějaký schválnosti. A dneska tady není.
Mistr každému z nás přidělil část ploché střechy z mědi k vyčištění a slezl dolů.
„Skočím k zahradníkovi pro kolečko, abyste nakonec vyvezli mech s listím, házejte to zatím dolů, pak to shrábneme. Za chvíli jsem zpátky.“
Bude tam pít kafe, pomyslil jsem si. Brzy jsem jako politý potem, asi jak beru ráno prášky. Slunce připaluje a škrábání jde pomalu. Musí se pořádně přitlačit.
Kluci už to skoro mají, pokuřují, čistí okap, samý vole sem, vole tam. Hulí trávu, poznám to. Něco pokřikují směrem ke mně.
Pošklebují se, že si v tom horku nesundám bundu od montérek. Těžko můžu vysvětlovat, jak se bojím bodnutí hmyzu a že se jen v tričku cítím jako nahej v trní.
Škrabadlem jsem shrnul mech a listí pod střechu na trávu. Už tam byla hezká hromada. Hotovo. Chvilku si oddechnu, než přijde Kouba.
Svalil jsem se na záda a koukal do mraků. Pomaličku putují po nebi, nemají naspěch. Megalodon, bájný předek dnešního žraloka bílýho právě pluje přes slunce. Žil podle vědců v mořích před několika miliony let. Dorůstal patnácti až třiceti metrů délky. Objevily se informace, že tenhle tvor možná tak bájný nebude, že možná kdesi v hlubokých oceánech či mořích přebývá dodnes.
Paryba majestátně mizí z oblohy a já mhouřím víčka do slunce, i když se to nesmí. Baví mě aspoň chvíli zahlídnout ty řežavé uhlíky, jak mění tvar a obrysy a vidím je ještě dlouho poté. Raději jsem na chvíli oči zavřel.
Celý splavený jsem se probral a vstal. Vyčištěná střecha házela zrcátka do šedozelena a s očima poznamenanýma pohledem do slunce jsem se těžko orientoval. Něco je špatně, to poznám sám od sebe. Přikročil jsem k okraji, že slezu.
Úlekem vydávám zvuk jako naše Pegina, labradorka. Takové hlasité vyštěknutí. Na celý tý měděný střeše jsem jenom já - spolu s čerstvými šmouhami po škrabkách. Což by mi zas tolik nevadilo, jsem rád sám. Ale žebřík je fuč a všech šest učňů i s mistrem. To jsem jim nechyběl?
Pegina by mi něco takového nikdy neudělala. Jestli jsem si něčím opravdu jistý, tak tím, že psy mám rád. Taky tím, že Pegina má ráda mě.
Odhaduju výšku, je to tak deset metrů, to nedám nějakým zoufalým seskokem, ledaže bych se proměnil v pavoučího muže. Hehe, zase vtip, tedy, dnes perlím, což bude tím stresem. To by máma koukala. Jak mi jdou vtipy!
Máma! Mobil. Zalovím v obou kapsách. Nic. Nesmíme ho přece na praxi nosit, zůstal doma.
Vrata do zahradnictví jsou zavřená, nikde ani živáčka. Couvám od nebezpečného kraje a prohlížím si z výšky zámecký park. Zrovna nakvétají jírovce maďaly.
Zatočila se mi hlava. Zase si sedám. Nejhorší nápor paniky mám snad za sebou. Nekřičím, neřvu, nedělám scény. I když trochu špatně mi je. Usoudil jsem, že si musím nějak zachovat chladný rozum. Že dnešní den je možná opravdu v mém životě poslední i bez autonehody nebo pádu meteoritu. Musím si vypracovat plán, jak si zajistím bezpečí. Nesnáším nebezpečné situace.
A co ti řidiči, kteří se mně musejí vyhýbat, když nakukuju do kanálů? To mi našeptal nějaký, doteď neznámý druh hlasu.
Měl bych se těm za volantem omluvit. Už nebudu riskovat.
Sáhnu pro kapesník, pot z čela už pálí i v očích, teda jestli je to pot. Kapesník i oblíbená tyčinka, kterou jím hlavně kvůli křiklavě žlutému obalu jsou naštěstí na svém místě. Rozhodl jsem, že bych měl rozbalit tu tyčinku a sníst ji, než se čokoládová poleva rozpustí.
Přece jen mne tady na té střeše potkalo i něco dobrého, pomyslel jsem si v momentě, kdy jsem obal pečlivě přehýbal na malinkou kostku a vracel do kapsy. Měl jsem to ještě olízat, napadlo mě, ale snad tady neumřu hlady. Navíc nejsem pes.
Přesto – kebab by bodnul, taky něco k pití. Na opuštěný ostrov bych si ještě vzal své encyklopedie o prehistorických zvířatech. Tak by mi tady, na střeše, líp utíkal čas. Je to teď můj Robinsonský ostrov.
Vyhodnotil jsem si jen tak pro sebe, kdy pro mě někdo přijde.
Možnost číslo 1. Půl hodinky potrvá, než mistr přijde do školy, tam zjistí, že jeden učeň schází, a zase půlhodinu půjde zpátky na zámek.
Možnost číslo 2. Mistr si nevšimne, že jeden žák chybí. Kluci nic neprozradí.
Možnost číslo 3. Máma si všimne, že jsem nepřišel z praxe. Zavolá mistrovi a pak začnou hledat. Máma se zeptá ve stánku, jestli jsem tam nebyl pro kebab. Zjistí, že ne.
Ta poslední se zdá nejpravděpodobnější.
Takže nejméně dvě hodiny.
Bez mámy, mobilu, bez jídla a pití, bez psa a knížek.
Ještě že mám hodinky s krokoměrem.
Někdo se narezlým psem na vodítku jde k bráně do zahradnictví a zvoní. Zahradník vyšel z domku, kde bydlí, a jde tam. Ale to je přece máma a Peginka a nějaký kluk – Pepa Kalina!
Ukazují na střechu oranžerie. Mávám a směju se na ně. Mamka ukazuje, abych raději couvnul. Zahradník s Kalinou nesou žebřík.
Dnešní den je opravdu výjimečný. Jednomu autistovi z tisíce se dnes s největší pravděpodobností přihodilo to, čemu ostatní říkají: najít si kamaráda.