Otevírám okno pro sentiment přicházejícího léta:
>>...plaše, obklopen tichem
vlétá na křišťálových křídlech
hluboký jako přízračná voda
která po svém proudu přináší tvůj stín...<<

Dávno již nestojím se zatajeným dechem
v řece romantických snů o lásce
ochromený žalem, zmítaný a rvaný nadějemi
opojnými jako vůně lesa v slunci.

Nemá smysl volat do prázdna tvé jméno
jako dřív, když jsem ho ještě znával
a tys z dálky jistě ráda naslouchala
bez povšimnutí...

Musíš ale vědět, že teplý vítr jednou přestane vát
a šumění korun stromů pohltí ticho,
že se něžné obrazy schoulí
až se nad kraj vznese noc a chlad.

V okamžicích, které nikdy nepochopíš
se brzy setmí, a pak můžeš slyšet smích
z propastí mé černu zaprodané duše.
Teď se zvedají temné siluety,
bloudící za okrajem světla dne.

BYLA JSI TU!!!

Slyším tě, jak utíkáš
údery tvých kroků a zajíkavý dech...
Ve skvrnách bledosti ti ztuhly rty,
které pro mne neměly pár milých slov.

Vibrace tvého zděšení přináší zuřivost
která zohaví mou tvář
a vysune drápy z prstů.

Žár mých planoucích očí spaluje tvůj stín,
zatímco ti křídla kruté pravdy zahalují cestu.

Vidím obrácený kříž
a ztřísněné hřeby
oltář nad obětním stolem
a nůž, co žádá krev!

Až se noc rozloučí se starým dnem
vrhnu se po tvých vychládajících stopách...
---
V teplém bezpečí svého domu
budeš chtít zapomenout
že večer vpila zem
a venku vládne noc.

Čekáš na vzdálené volání jako kdysi?
Otevři!!!
A uslyšíš ponuré vytí z míst
kde jsme se scházeli...

Vpustíš k sobě dravá světla
štvoucí ovečku
co vběhla do tvých dveří?
Otočilas klíčem?!
Zapřelas je kůlem?!!

Z blízkých roklí a lesů
Mne k tobě žene
chladný úplněk...