, 8. 10. 2018, Povídky
Holátka
Někdo z nájemců v kolonii zahrádek položil na parapet staré ženy pár jablíček. Scvrklých, přešlých prvním mrazíkem.
Pokaždé, když jde k oknu, jako by uslyšela jeho hlas:
„Sákra – nevotvírej! Číhaj na zahradě. Když uviděj skulinu, vlezou nám do bytu.“
Občas přešel ke kuchyňské lince a vytáhl největší nůž, který tam momentálně byl, a významně jej položil na kostkovaný ubrus.
V takových chvílích nenápadně vložila do kapsy zástěry klíč od domku a mobil. V dusnu dlouho nevětrané kuchyně sledovala každý pohyb jeho rukou.
Zvykla si odkývat mu „nebezpečné“ postavy tam venku. Prý neměly co jiného na práci, než vlézt oknem nebo dveřmi k nim domů. Nechtěla se dohadovat, rychle se rozčílil. Přivolávala vzpomínky na dobu, kdy si rozuměli. Byl dříč a měl ji rád, i dnes už dospělé děti.
Představovala si, co zase její pětasedmdesátiletý manžel asi vidí. Říkal něco o dírách, co z nich vylejzaj lidi bez tváří. Přitom ti venku byli jen obyčejní zahrádkáři, znali se léta.
Když to, co se u nich v kuchyni nikdy nevyslovilo, na něj jednou za čas přišlo, číhal u schránky pečlivě zamčených dveří a letáky vybíral v rukavicích. Hned je házel do kamen. Vítězoslavně volal:
„Vidíš, jak hořej! Kdyby nebyly napuštěný plynem, tak by tak rychle nehořely!“
Párkrát ve strachu utekla před dům a zamkla zvenku. Mlátil do dveří a řval, že skočí. Okno je v přízemí, a tak by se mu nic vážného nestalo.
Když naposledy doma řádil, odvezla ho rychlá do špitálu a pak zůstal na eldéence. Už se nevrátil.
Opřela dlaň o stále stejný igelitový ubrus. Došourala se k lince a vyndala nožík a misku. Žuchla na zadnici, až zapraštěla židle. Kolena ji nechtěla nosit.
Stahovala z jablíček na jeden zátah dlouhé slupečné hady. Slípkám na přilepšenou. Neměla ve zvyku plýtvat.
Pootevřeným oknem slyšela hovory zahrádkářů o letošní úrodě. Celý den sklízeli listí a sbírali spadaná jablka.
Rozkrojila první holátko bez slupky a řekla:
„Vidíš, hvězdička…budeš dlouho živ.“