, 21. 9. 2018, Ostatní
Cesta vlakem
Dívka uvnitř naslouchala vnějším zvukům vlaku v kolejišti. Smýkal se, projížděl výhybkami, kodrcal. Cize a hlučně pro Agnesu a všechny, kteří nikdy nevytáhli paty z vesnice. Dvakrát denně zastavoval v polích.
Vagóny neměly okna. Byly to dobytčáky, kterými dráhy za války vozily občany se žlutou hvězdou do koncentráků a v míru zvířata na jatka. Už skoro týden cestovali rumunští Slováci z Bihovských vrchů do země jejich předků, do Československa.
Členové rodiny posedávali uvnitř na vacích s peřinami, které si vezli z domova. Přidržovali se želez na připoutání býků a krav, které byly přivrtány ke stěnám. Místy prosvítaly zažrané hnědé fleky. Prý to je krev ze židovských transportů.
Každý z reemigrantů měl nárok na přibližně třicet kilo těžké bagáže s oblečením, duchnami a trochou jídla. V rohu stál kýbl místo toalety, některá z žen jej vždy o zastávce vylila do trávy. Smrad a horko byly všudypřítomné. Za čtrnáct dní prožitých ve shromaždišti se mohli jen jednou osprchovat, před odjezdem. Starší sestra Kata odvšivila všechny děti petrolejem, který dostali.
Šestnáctiletá Agnesa se v příšeří vagónu koukla, co dělá otec. Seděl kousek od ní. Ve dne neměla odvahu pohlédnout mu do tváře. On rozhodnul, že se Honišovci vrátí na Slovensko, náboráři, pověřenci poválečné vlády, mu slíbili úrodnou zem v okolí Trenčína. To by bylo něco jiného než hornaté Rumunsko!
Pozval je k stolu. Popíjeli pálenku. Tři muži, kteří v jizbě dlouze rokovali o budoucnosti rodiny. Loupala brambory v chodbě, a tak slyšela:
„Ako, Martin, poťiahněš kríž? Dobre budě, na Slovensku, po Němčúroch tam zboli krásne domky, pole, sady, radosť hospodarit, povedz - ako?“
Za chvíli cinkala fľaša se sklínkami. Martin Honiš potiahol kříž, to znamenalo, že se třemi křížky podepsal pod smlouvu s náboráři z Československa.
Druhý den šel na trh a prodal krávu.
Dostal za ni a další majetek sedm miliónů leí. Nic mu nebránilo v návratu do země předků. Byl bohatý.
Všechny peníze přepočítával na cenu flašky pálenky. Pálenku nade vše.
Peníze, rumunsky pengi, ukrýval v pevném vaku na zádech. S nimi důkladně zabalené fláky domácího špeku a několik lahví své kořaličky. Batoh sundával jen na noc, pevně ho svíral v náručí. Vypadal, jakoby pospával, ale běda, kdyby se někdo přiblížil…byl vždycky zlý, na své i na cizí.
Jednou do jejich ovocného sadu potají přišly děti Ďura Sekáče. Byl to švagr, který umřel poměrně mladý, a ony měly hlad. Trhaly třešně ptačky do čapky po mrtvém otci. Táta je uviděl a popadl čakan. Hnal se do sadu:
„Už jste přišli zdochnuť hlady? Prečo si vás otěc robil, keď němatě čo do huby?“
Naložil jim holí na záda a ještě vzal i tu čepici a sám ji později nosil. Jestli je někdo zplozenec ďábla, tak Martin Honiš, otec.
Agnesa za sebou zaslechla povědomou melodii. Zpívaly ji Gondečky, další početná famílie, která bydlela na Magyarpotoce jako oni. Ráda by se přidala, znala slova ze služby, zpívaly ji slovenské děvečky, ale před otcem se neodvážila. Zpívala potichoučku každou neděli v lavici mezi svobodnými děvčaty. Ta sedávala v první řadě, za nimi několik žen, kterým se říkalo prespanky, svobodné matky, všem pro ostudu. Ty nezpívaly vůbec.
„Boleráz, Boleráz,
zelený Boleráz,
prenocuj, šohajko,
tej noci u nás.
Já bych prenocoval,
sivá holubičko,
kebys mňa vzbudila,
až vejde sluníčko.
Sluníčko vychodí,
milá mňa nebudí,
a to všechno preto,
a to všechno preto,
že ma ráda vídí…