, 7. 9. 2018, Povídky
Lánov
Prolog: Část církve, která odmítla v Československu spolupracovat se Stranou a kolaborantskou odnoží katolické církve Páter in terris, byla persekvována. Řády řeholníků vymíraly. Duševně a tělesně nemocní stáli na okraji společnosti.
Kamenné budovy objektu v Lánově, vesničce v západních Čechách, naznačovaly písmeno „L“. Třetí část obdélníku tvořila zeď, čtvrté dominoval kostel s prvky gotiky. Klášterní zahrada bez oplocení splývala s pozemky malé vesnice téměř jako znak vzájemné symbiózy. Lidé ve vsi byli na existenci sociálního ústavu zvyklí. Potřebovali se navzájem. Ženy v řeholním rouchu už brali jako samozřejmost.
Kromě několika civilních pracovníků z řad místních tu pracovaly přibližně dvě desítky Školských sester de Notre Dame. Nevšedním nasazením doslova vydupaly ze zchátralého kláštera v Lánově domov pro stovku chovanek. Pevný řád zdejších dní plynul jako tok zdánlivě klidné řeky.
***
Těsně před pátou ranní nesměle nahlížel do oken přes vršky staletých kaštanů bledý měsíc. Mlčenlivý svědek proměny kláštera v čase.
Když jednou časně ráno v padesátých letech dvacátého století kdosi vyrazil fortelné dveře beranidlem, byl také zrovna úplněk. Viděl řeholnice, jak nasedají s jednou taškou v ruce na korby připravených náklaďáků a jsou násilně kamsi odvezeny. Matku představenou naložila černá limuzína STB. Nespatřila nebe celých pět roků, z toho dostala dva výstražné samovazby, s cejchem nebezpečného třídního nepřítele a vlastizrádce.
Nedlouho poté pálili v noci dva muži na dvoře vzácné kroniky a knihy.
Měsíc svítil i o několik let později, kdy se do zdevastovaného kláštera stěhovaly, opět náklaďákem, první sestry řádu Naší Paní – de Notre Dame v čele s abatyší Salvátorou. Byl to jiný řád, než který rozprášili v otřesných padesátých letech. Stát si pozdě uvědomil, že je třeba vytvořit někde v ústraní azyl pro mentálně postižené. Někde, kde nebudou socialisticky vedené společnosti dělat obě vyloučené skupiny špatnou vizitku, jak duševně a tělesně postižení, tak ženy zaslíbené Bohu. Školské sestry dostaly po letech dřiny ve fabrikách „důvěru“ od strany a vlády, že si s jezeďáky zničenými prostorami poradí.
***
Osmdesátá léta dvacátého století se vyznačovala „normalizací“ celé společnosti. V této době se v Lánově odehrál následující příběh…
Ve spletitém systému chodeb a schodišť kláštera konečně panoval klid.
Někdo však přeci nespal. Dívka s delšími vlasy a předkusem. Téměř neslyšně vstala ze své postele a přešla k vedlejší. Marie oddechovala nahlas, a tak mohla Vlasta vlézt pod její lože. Cosi chvilku hledala, poslepu šátrala po matracích, až našla. Vsunula to „něco“ pod své prostěradlo. Přála si, aby už bylo ráno. Nejdřív se bránila spánku, a teď, když splnila, co si večer předsevzala, cítila se nepříjemně. Bála se totiž tmy. Bylo už dávno dospělá, ale mnoho let svého života v ústavech, kde nikdy nebyla sama.
Vyšla na chodbu a zaslechla rychlé kroky, zvědavě koukla za těžký závěs. Odděloval soukromí řádových sester od pracoviště. Vlastu bloumající chodbami, aby někoho zahlédla, málem přistihla sestra Iveta, spěchající na ranní pobožnost.
Klika dveří do kaple cvakla a dovnitř rázně vešla vysoká postava v řeholním rouchu s dobře naškrobeným čepcem. Působila tak přísně, a přece byla plna nejistoty. Usedla do lavice a sepjala dlaně.
„Pracuji téměř bez ustání – dělím svůj čas mezi tebe, Pane, a svěřenky na čtyřce. Moc tě prosím, dopřej mi ho ještě trochu. Na místo vychovatelky se nikdo z civilního sektoru nehlásí… snad časem nás, staré, někdo nahradí. Až z Lánova odjedu, budou všechny moje skutky náležet již jen tobě…“ vzývala sestra Iveta svého Pána při první modlitbě dne. Hnědé oči co chvíli otírala žilnatou rukou, kde držela kapesník..
Personál, který má na starosti „děti“, třebas čtyřicetileté, na mentální úrovni předškoláka, musí být neustále ve střehu. Mají nevyzpytatelné chování. I když podle bouřlivého objímání by vychovatelky samou láskou v učebně někdy i udusily!
Ivetu trýznil fakt, že je téměř hluchá.
Předstírala opak. Jako neslyšící by určitě nemohla dál pracovat na svém oddělení, možná tak nejvýš v kuchyni či v prádelně. Z pohybu úst spolupracovnic se naučila dokonale odezírat.
V oddíle přicházely mnohem horší situace. Některé chovanky vydávaly skřeky, bylo nesnadné porozumět. A tak se v situacích orientovala na základě letité praxe a ve svém ztichlém světě si vypomáhala intuicí. Pevně věřila na strážného anděla. Nechtěla zatím odejít do domova pro přestárlé řeholnice v Praze. Kromě špatného sluchu byla zdravá. Měla za to, že její poslání ještě není završeno.
Kaple s plnila dalšími ženami. Spolu s astenickým, již dávno prošedivělým farářem Němcem přikulhala matka představená. Říkalo se jí Salvátora podle svatého stejného jména, které dostala při složení slibu. Šli vedle sebe a šeptem o něčem hovořili, neustále jej sledovala tajná policie.
Cinknul na zvonec. Začínala mše.
***
Salvátořiny bolesti v kyčli se poslední měsíce stupňovaly k nesnesitelnosti. Dokonce nemohla v lavici pokleknout, protože sama nevstala. Příliš dlouho odkládala výměnu kloubu za umělý, jak jí nabízel ortoped.
Bylo jí osmdesát let, ale vypadala tak o dvacet let mladší díky oduševnělému výrazu a zvláštní kráse. Charisma osobnosti pomáhalo sestře ve vedení ústavu i kongregace. Nikdo nepamatoval, že by musela zvýšit hlas. Náročný propletenec vztahů, směnného provozu i úřednickou, sociální práci řídila s nadhledem. Občas se zdálo, že se šedýma očima dívá ne tak na lidi, jako do jejich nitra. I teď, když se modlila, v očích měla tu svoji jistotu – všechny své spolupracovníky znala, jejich dobré i horší stránky. Tak zrovna Iveta - těžce nedoslýchá, ale na práci zatím dobře stačí. Na rozdíl od další řeholnice po rakovině prsu či jiné s těžkou anginou pectoris. Milý Lánov je jejich rodina a žádná z nich se neodchází snadno.
Matka představená přešla v myšlenkách k náplni dne.. Hned po ránu přijede sociální pracovnice s dokumentací nových svěřenek. Dosáhly věku třinácti let, a nastal čas přejít z jiných zařízení sem, do Lánova. Bude nutné rozhodnout ve spolupráci s psychiatrem o zařazení dvou přicházejících dívek do oddílů.
Když už tu bude lékař, měl by se podívat na Madlenku Beranovou. V posledním týdnu prodělala několik záchvatů zuřivosti. Navrhne pro ni krátkodobý pobyt v některém z uzavřených psychiatrických ústavů. Je to sice krajní, ale účinné opatření pro velmi agresivní chovanky.
Nesmí zapomenout na příjezd nové zdravotnice, jediné adeptky na několik volných míst. Měla by přijet poledním spojem. Požadavky na práci zaměstnanců se zdály být zřejmé: odbornost pečovatelská a výchovná, schopnost udržet si současně autoritu, ale i cit k postiženým. Skutečnost ovšem vypadá úplně jinak. Civilní personál se střídá a do ústavu se chodí spíše za trest, pomyslela si Salvátora v závěru první mše onoho podzimního dne.
S přidržením se desky lavice povstala a kulhala za ostatními na snídani.
***
Slunce se ospale vymotávalo z podzimních mlh a nevlídně shlíželo na vísku Lánov. Hodiny na věži odklinkaly sedmou. Chovanky se probouzely. Zdravotní sestry nastoupily na denní směnu. Začínaly u dívek osobní hygienou, bylo nutné dohlížet a pomoci.
Po chodbě cupitala řádová sestra Eustella. Drobná, šedovlasá, energicky našlapující na nízké podpatky zvané kačenka, s jemným úsměvem na laskavé tváři. Jako by ani nevstávala ve čtyři ráno... Spěchala do léčebného oddělení číslo jedna, kde začínala ranní službu u nejtěžších pacientek stižených idiocií. Asi třetina z nich byla trvale ležících. Eustella si vyzvedla z výchovného oddílu dvě dívky, určené k výpomoci - Vlastu a Marušku.
„Dobré jitro, čečičko Euštello, jak šte še vypinkala?" drmolila hovornější Vlasta. Vedle ní dusala s tonáží nosorožce zamračená Maruška a brumlala si něco pod svůj mohutný knír.
„Copak je s tebou, Maruško? Jsi nějak nadurděná," starostlivě se zeptala Eustella.
„Někdo mi vzal mý krásný kocátko!" Zlobila se statná Maruška, vystrkujíc bojovně bradu. Obrázek přepečlivě skrývala přišpendlený zezdola pod matrací.
„ Řeknu vaší sestře Ivetě a pak se po fotce koťátka podíváte, neboj, určitě se najde. Tak, dívky, a teď do práce. Vlastička mi přinese čisté povlečení, Marie pomůže s ležáčky. Hlavně otevřete okna, ať se v ložnici vyvětrá!“
Sama nejdřív zamířila k hrbaté postavě sedící na jednom z lůžek. Prostě tam musela. Její chráněnka Věra Šosová žila v ústavu přes dvacet let a většinu dne trávila kvůli těžké deformaci páteře na vozíku. Zajímaly ji dvě věci: bonbóny, které nosíval personál po kapsách, a okusování kůže vlastních rukou. Proto měla dlaně neustále pevně obtočené vrstvou plen. V nestřežené chvíli se snažila jich zbavit, aby ukojila nutkavost kousat. Nemluvila, vydávala houkavé zvuky. Nejstarší chovanka z jedničky se hrbáček Věra stala mazánkem sestry Eustelly, ovšem ta by to nikdy nepřipustila!
„Nazdar, Věruško, pojď, pomohu ti na vozík, pojedeš se mýt. " Věra dvakrát nadšeně houkla. Šinula se z postele. Za chvíli jely chodbou do koupelny. Eustella odmotala Věře pleny, aby jí mohla umýt místy zakrvavělé ruce. Jen co se otočila pro mýdlo, Věra škubla prsty za kapsičku její zástěry a zalovila v ní. Hledala cukrovinky...
„Co děláš, teď se umyj, bonbóny nemám,“ zlobila se Eustella. Věrka rozčileně hlučela a štípala ji bolestivě do nohou.
„Šosko, přestaň, neštípej!" bylo slyšet zdánlivě hněvivý hlas. Ale Šoska řádila dál. Zakousla se do své ruky těsně nad palcem, hned začala prýštit malým pramínkem krev. Eustella spěchala pro desinfekci a obinadlo. Zároveň vzala ze šatny sáček se sladkostmi. I když věděla, že nedělá dobře, bonbón lačné Věře dala. Idiotické stvoření neomylně vytušilo již před lety její náklonnost a vynucovalo si neustálým vydíráním pozornost. Eustella tento cit pečlivě tajila. Trpěla výčitkami svědomí vůči ostatním chovankám. Nedokázala k nim cítit totéž. Velkou starost jí dělala budoucnost jedničky. Povzdechla si... Měla již brzy odejít do domova pro přestárlé sestry. Co si Šoska počne bez své Eustelly?
„Ilona je poscaná,“ žalovala pomocnice Marie, a jak měla vztek kvůli ztracené pohlednici, dloubla Ilonku bolestivě do vychrtlých žeber.
„Vlasti, podej prádlo, musíme lůžko převléci,“ řekla Eustella. Bylo jí jasné, že noční služba, paní Lavičková, nevzbudila tuto dívku pravděpodobně ani další chovanky na vymočení, jak bylo již léta součástí harmonogramu. Už proto Eustella nesnášela civilní pracovníky, ale nesnášela je tak nějak tiše. Nikdy by na nikoho nich nežalovala, že něco odbyl či neudělal, a snažila se sama věci napravovat. Byla puntičkářka.
Přičítala si to v duchu jako plus k dobru a vyvažovala tím nevraživou žárlivost na všechny, kteří měli co do činění s "její" jedničkou.
Dívky, postupně umyté, byly odvezeny či odvedeny do denní místnosti, připraveny k podávání léků a snídaně. Sestra Eustella si oblékla sněhobílou zástěru s kapsou naditou laskominami. Šoska se při pohledu na uniformu rozkolébala na vozíku a zakoukala. Další den na prvním oddělení začínal.
***
To samé ráno, oddělení čtvrté, výchovné:
„Vstáváme, všichni do koupelny... " ostré světlo a hlas jako z polnice probraly Madlu Beranovou. Ospale zamžourala na Gitu, kudrnatou cikánku. Gita, kápo čtvrtého oddílu, se stala nepostradatelnou pro neslyšící řádovou sestru Ivetu a zároveň postrachem některých chovanek. Pravomoc, občas zneužívaná, přesáhla roli běžné pomocnice. Madla poulí oči a uvolňuje sliny z úst. Gita přiskočila k posteli a strhla z ní pokrývku:
„Beranko, tak dělej, přijdeme pozdě do jídelny..."
„Né, né, nechci..." vyráží Madla nejprve lítostivě, jako malé dítě, ale když jí Gita nadává do lenochů a beranů, piští stále vztekleji. Vyskočila z lůžka a škube hlavou. Ruce zatíná v pěsti.
„Tak oblíkat, Beranko, nebo se to poví sestře Ivetě..." zkouší znovu Gita domluvit Madle, ale drží se raději opodál. Ta však dupe plnou vahou přes ložnici a vydává zvuky slona před útokem. Je mohutná a ví to. V pyžamu, nemytá a rozježená, vylítla na chodbu. Její pohled se rozestřel do prostoru. Každé oko se stáčí na jinou stranu. Zleva vnímá Marii s Vlastičkou, nesou znečištěné prádlo do koupelny. Madla zavyje a zamíří k nim. Koutkem pravého oka zahlédla povědomou tvář: sestra Iveta přichází do služby a tak zabraňuje možnému útoku. Všechny dívky ze čtyřky se oblékly a řadí se na okraj schodiště... Jen Madla Beranová tvrdohlavě stojí a odmítá vše: mytí, oblékání i snídani. Sestra Iveta po dlouhém přesvědčování máchla unaveně rukou a odešla s ostatními do jídelny.
Madla v noční košili vztekle rýpala omítku z rohu chodby, pak se vrtala v nose. Čekala, že pro ni Iveta přijde. Ale nedočkala se. Všem je ukradená! Stála tam tak dlouho, až se její oddíl vracel zpět. Iveta měla pro Beranovou jenom hrst obvyklých léků.
Kolos jménem Madla jí vyrazil víčko s prášky z dlaně a pokračoval ve vzdoru. Přispěchala staniční sestra s injekcí na uklidnění. S pomocí děvčat vlekli Madlu na izolaci do provazové klece.
„Tak vidíš, Beranko, ty jdeš do klece, a my máme odpoledne kino!" pokřikuje Gita a chechtá se přes síť Madle do obličeje. Beranová po chvíli usíná. Nepoznala nikdy lásku, zato už dobře zná nenávist.