1

 

Zřídkakdy opouštěla dům,

maličká a zkřehlá A.

Nabyla přesvědčení,

že co jest za prahem,

to kdysi sobě vylhala.

 

Stala se přízrakem domu.

A dům byl to studený a vlhký,

spoře zařízený,

na vše sedal prach.

 

Kdyby přijímala návštěvníky,

zdálo by se jim,

že jsou v útrobách stavení vzdušné proudy,

které nebohou A. nesou jako titěrné smítko.

Po schodech.

Od místnosti k místnosti.

Chodbami šedavými plakem.  

Po uskřípaném schodišti.

 

Její smysly výrazně ochably.

Tedy až na jeden.

Citlivost jejího sluchu se zintenzivnila.  

Nyní slyšela pavouky v rozích sítě příst,

hlodavce slídící pod krovy,

larvy potemníků provrtávat se okoralým chlebem.

 

Po setmění sedávala u otevřeného okna s výhledem do zahrady.

Ta zahrada už celé roky nepoznala otisk lidské nohy,

přesto si v oné opuštěnosti

vytvořila život docela vlastní.

A potmě, to dělo se toho nejvíc!

Je oko slepé, jaké prozře až v nejbědnějších pustinách bytí.

A jím zřela, chudinka A.,  

větvičky divoce rozrostlých rybízů a angreštů,

zmohutnělý morousovitý ořech stále plodící,

okrasné záhony kdysi,

nyní zdušené plevelem,

okrasnou trávu šustící suchopárně.  

 

2

 

Není už, říkají lidé.

Pakliže kdy byla, dodávají pocestní.

Tedy věru sotva víc než přízrak.

 

Snad jednoho dne usedla ke skromné večeři.

V šeru místnosti na stolku nahnilé jablko.

A kdyby ji někdy někdo znal,

věděl by, jak milovala hnilobu.

Což není v ní nejvíce pravdy?

Toužila se zakousnout.

Spíš z mazlivosti než z hladu.

Ten pro ni byl vzdáleným konceptem

(ne pro její již tak dost zchátralé tělo).

Ale pocit viny a trapnosti ji držel na uzdě.

Strach z cizích očí,

které se přikradou i nepozvány a uvidí…   

 

A byla-li kdy,

stál-li vůbec její vzdušný palác,

pokud tento příběh nastal

a nepodstatné kdy,

snad její zetlené tělo stále sedí u stolku

ve vlavé noční košilce

s pokřiveným odrazem tíživého dilema,

jaké sedlo jí na čelo a hruď.