Poeta - moderní literární server


Katovské bloudění - 2. Pokora

Autor: Saša, 1. 5. 2018, Ostatní

Další kapitola o životě Marka, katovského sirotka

2.   Pokora


 


   Neměl jsem představu o čase. Dlouho jsem si nemohl vzpomenout na to, co se stalo. Stále jsem byl opilý. Přesto jsem cítil, že jsem udělal něco špatně. Jen díky tomu, že mě probudil chlad, jsem se postupně začal probírat. 


   „Já jsem ubožák,“ zasténal jsem a hlavu schoval do dlaní. 


   Blesk s Kobylkou svorně zařehtali, jako by souhlasili. Dopotácel jsem se k jeskyni, kde jsem měl své věci a hodil přes sebe plášť. Cítil jsem, jak se chvěju po celém těle. Určitě za to nemohlo jen ochlazení i byl březen. Hlavně důvodem byla vypitá pálenka. Ruce se mi třásly, a v hrdle jsem měl, jako bych polykal oheň.  


   Nejistým krokem jsem došel k jezírku a napil se. Voda byla studená a osvěžující. Nohy se mi podlamovaly, a tak jsem se posadil na břeh jezera. Zachumlal jsem se do pláště. 


   „Vítku! Vím, že jsi tam nahoře a hledíš na mě. Velkou radost ti nedělám. Musíš se za mě stydět. Jsem slaboch. Ale já tady prostě nechci a nemohu bez tebe žít. Nedokážu to!“ zasténal jsem. Plakat už jsem nemohl. Jen jsem měl hrdlo sevřené bolestí a smutkem. 


   Často jsem si uvědomoval, že se chovám špatně. Ubližoval jsem nejen sobě. Hlavně lidem kolem. Těm, na kterých mi velmi záleželo, a kteří pro mě udělali velmi mnoho. 


   Vždyť nebýt otce Basileje a Matěje, kde bych dnes byl?  Oni dva mi byli oporou ve chvílích, kdy jsem už neměl sílu žít a byl doslova na dně. To samé Prokop. Ten vlastně místo mně řídil hrad a celého panství. Bez něj bych byl už dávno bezdomovec. A já se místo toho jen užíral bolestí a smutkem. Život šel dál a já měl přitom povinnost, postarat se o to, aby ti všichni měli domov, cítili se bezpečně. 


   Nejvíc jsem však ubližoval Matějovi. 


   Klukovi, který mi nejednou zachránil život. A nejen tím, že mi byl stále po boku. Ve dnech, kdy jsem nerozeznával den mezi nocí, kdy jsem nechtěl žít. Byl to můj nejlepší přítel, o kterém jsem věděl, že mě miluje, i jako muže. A já se mu odvděčoval tím, že jsem na něj byl hrubý, často ho urážel a ponižoval. A dnes se po něm ohnal i dýkou. 


   Mnohokrát jsem si říkal, že se musím změnit. Styděl jsem se za sebe. Přesto jsem vždy podlehl své slabosti a nechal se ovládnout žalem, bolestí a začal to vše utápět v pálence. A to se stávalo velmi často. 


   „Moc se ti, Vítku, omlouvám. Vím, že ty jsi ve mně viděl svého rytíře. Já tě však zklamal. Takového, kým jsem dnes, by si mě nikdy nechtěl a nemiloval mě. Prosím, můžeš mi odpustit?“


   V tu chvíli rokli ohlušil hrom. Nebe se rozsvítilo, a nad hlavou mi prolétl blesk. Doslova jsem se lekl. Blížila se bouřka, zatím však nepršelo.


   Já v tom však viděl něco jiného. Vítek se tam nahoře hněval. Vnímal jsem to jako varování. I přesto, že jsem byl stále opilý, hlavu jsem začínal mít jasnou. 


   Začalo se šeřit. Vyskočil jsem na nohy a v jeskyni rychle sbalil věci. 


   „Pojďte sem!“ zavolal jsem na své společníky. Bylo to však zbytečné. Oba mě zpovzdálí pozorovali. Přesto jako by mi chtěli dát najevo, že se zlobí, jen váhavě přistoupili. 


   „Slibuji, že pálenky se už nedotknu a jedeme okamžitě za Matějem. Ublížil jsem mu a musím to napravit. Tedy pokud to ještě jde?“ povzdechl jsem si smutně. 


   Jako by mi rozuměli každé slovo, přiblížili se ke mně. Stoupl jsem si mezi ně, objal je kolem šíje a každého z nich políbil na nozdry. Potom jsem je osedlal, naložil brašny, a když jsem je vyvedl z rokle, vyskočil jsem do sedla. Teprve když jsme dojeli k řece a vydali se po cestě k hradu, uvědomil jsem si, že vlastně nevím, kde mám Matěje hledat? 


   Nenáviděl jsem se za to, co jsem provedl. Jak jsem jen mohl chtít vztáhnout ruku na člověka, kterého jsem měl rád. Na někoho, kdo mě miloval? Sice jen matně, přesto jsem si vybavil, jak jsem sáhl po dýce, když mi chtěl pomoct a obejmout mě. 


   Hluboce jsem se styděl. V koutku duše jsem doufal, že mi Matěj ještě dokáže odpustit? Byl jsem odhodlaný, udělat pro to vše. Rychle jsem pobídl Bleska a vyrazili jsme směrem ke Smolné. Nikoliv na hrad, ale do vsi.


   Pokud Matěj někam odešel, tak jedině za otcem Basilejem. On byl nejen náš farář, ale hlavně Matějův opatrovník a jako jeho otec. 


   Ve chvíli když jsem se blížil k faře, už se setmělo. Vrata byla zavřená, a když jsem zabouchal, nikdo se neozýval. Zaslechl jsem jen vzdálený štěkot psa. Okna okolních chalup sice svítila do temného večera, ale na faře byla tma. Otec Basilej nebyl doma. A tudíž tady nebyl ani Matěj. 


   Oba koně jsem nechal před farou a vydal se ke kostelu. Věděl jsem, že nikam neutečou. A kdyby je někdo chtěl odvést, se zlou by se potázal. 


   Vrata do kostela byla otevřená a uvnitř jsem zahlédl světlo. Váhavě jsem vstoupil. Po tom, co se dnes stalo, a jak jsem se zachoval, jsem měl pocit, že nemám právo vstoupit. Po krátkém zaváhaní jsem to však udělal. 


   Kromě oltáře, kde hořely svíce, se halil kostel do tmy. Nebyl tam nikdo. Proto jsem váhavě vešel, poklekl před oltář, pokorně sklopil hlavu a pokřižoval se.


   „Prosím, Bože, odpusť mi. Prosím za odpuštění nejen tebe a Vítka. Ale hlavně prosím za odpuštění Matěje,“ začal jsem se vroucně modlit. 


   Ani nevím, jak dlouho jsem tam klečel, a s pokorou v srdci, se modlil a žádal všechny za odpuštění. Věděl jsem, že tím spoustu věcí nevrátím zpět. Ale stále víc jsem doufal, že ti, o které jsem stál, mi ještě dokážou odpustit. Hlavně Matěj. 


   Při každé vzpomínce na něj, se mi hrdlo stáhlo dojetím. Zároveň mé srdce sevřela obava, jestli už není pozdě. Věděl jsem, že dnes jsem to přehnal. 


   „Vítám tě, Marku,“ ozvalo se za mnou.


   „Pozdrav Pánbůh, otče,“ pozdravil jsem faráře, když jsem se pokřižoval. 


   „Moc rád, tě vidím,“ pronesl otec Basilej, pomalu ke mně přistoupil a požehnal mi. 


   Na okamžik jsem zaváhal, ale nakonec jsem to nevydržel, vrhnul se k němu a pevně ho objal. V tu chvíli mi bylo jedno, že pláču a tvář jsem si položil na jeho rameno.


   „Co se stalo, Marku?“ 


   „Otče, jsem hlupák! Udělal jsem něco hrozného!“ vykřikl jsem zoufale a bylo mi v tu chvíli jedno, že jsem v kostele.


   Farář, který vycítil, že se stalo něco vážného, mě objal a pohladil ve vlasech. Mlčel. Byl to chytrý muž a věděl, že sám musím chtít, říct mu, co se děje. Zároveň vycítil, že nyní potřebuji hlavně útěchu.


   „Otče, já dnes málem zabil Matěje!“ vykřikl jsem mezi vzlyky. „Málem jsem ublížil někomu, kdo si to nezaslouží!“ doslova jsem křičel. 


   „Co si udělal!?“ zděsil se otec Basilej a chtěl mě od sebe odstrčit.


   „Otče, já nechtěl! Nevím, co jsem to udělal!“


   „Matěj je živý?“


   „Ano, otče! Neublížil jsem mu! Otče, prosím odpusťte mi!“ prosil jsem ho zoufale a stále víc se k němu tisknul. 


   Cítil jsem, jak si farář oddychl. Už jsem měl strach, že mě od sebe odvrhne, ale když viděl, jak se chvěju, pevně mě znovu k sobě znovu přitiskl. 


   „Pojď, Marku, posadíme se,“ vyzval mě otec Basilej, když jsem se trochu uklidnil. 


   Stále jsem ho však pevně držel. Bál jsem se, že mě od sebe odvrhne za to, co jsem udělal. Strach, že ztratím všechny, které jsem miloval, ale kterým jsem od Vítkovy smrti jen ubližoval, mě děsila. 


   „Otče! Já se stydím! Udělal jsem špatnou věc!“ opakoval jsem znovu. Přesto jsem uposlechl a držíc otce Basileje za ruku, nechal jsem se odvést k lavici. Tam jsme se spolu posadili. 


   Najednou jsem nevěděl, jak mám začít. Bál jsem se. Měl jsem strach. Matěj byl jeho jako jeho syn. Od mala ho vychovával a silně k němu přilnul. 


   Věděl jsem, že má rád i mě. Po čase si zamiloval i Vítka. Všechny nás přijal pod svá křídla. A nejen jako své farníky. Věděl jsem, že jsme mu i rodinou. Přesto, Matěj byl jako jeho syn.


   „Co se stalo, Marku?“


   Slyšel jsem ho, vnímal ho. Bál jsem se, říct mu pravdu. Věděl jsem, že musím. Ale styděl jsem se.


   „Marku!“


   „Já vás slyším, otče,“ povzdychl jsem si. Doslova jsem cítil, jak mi drtí dlaň, kterou jsem mu svíral. „Prosím, otče, mě to moc mrzí. Nechtěl jsem!“


   „Co se stalo?“ vyzval mně znovu. Bylo mi jasné, že musím s pravdou ven.


   A tak jsem mu tichým hlasem začal vyprávět, co se dnes v rokli stalo. Tím jsem si celou událost oživil i já sám. Pálenka ze mě stále rychleji vyprchávala. I když tělo se s ní vypořádalo pomaleji, v hlavě jsem si to už dávno srovnal. 


   „Prosím, otče, nechtěl jsem mu ublížit.“


   Otec Basilej mlčel. Cítil jsem, že bojuje sám se sebou. A stále mlčel.


   „Já mu nechtěl ublížit!“ vykřikl jsem zoufale a otočil se tváří k němu. Nevím, jestli jsem na to měl právo? 


   „Marku, já vím,“ promluvil po chvilce otec Basilej a volnou rukou mě pohladil po tváři. „Nejsi zlý člověk a vím, že prožíváš něco, co nechce zažít nikdo z nás. Nezlobím se na tebe,“ ujišťoval mě farář. Přesto jsem zaslechl v jeho hlase něco, co tam nemělo být. Nějaké „Ale“.


   „Víš, Marku, mám tě velmi rád a vážím si tě,“ začal nejistě otec Basilej. Jako by sám nevěděl, jak mi říct, co má na srdci. „Jsem si vědom toho, že s Vítkem jsi ztratil kus svého srdce. A dokážu to pochopit,“ rozpovídal se farář a pevně mi pohlédl do očí. Mluvil tiše, ale o to víc přesvědčivě. 


   „Všichni jsme měli Vítka rádi. Vím, že ty jsi ho miloval. A nedokážu asi pochopit, jak moc tě jeho ztráta zasáhla. Také vím, jaký jsi člověk. Vím, že máš velké srdce a jsi dobrý člověk. Ale i přesto, co prožíváš, musíš žít dál. Vítek by určitě nechtěl, aby ses tolik trápil. Určitě by nesouhlasil s tím, co děláš, jak se chováš.“ Na chvíli se odmlčel a já cítil, že jen neví, jak má pokračovat. Na jednu stranu mě chápal, ale určitě nesouhlasil se vším, co dělám. 


   „Vím, otče, že je asi pozdě, ale chtěl bych to napravit,“ hlesl jsem. I když jsem jen šeptal, myslel jsem to vážně.


   „Věřím ti, Marku. Znám tě od útlého dětství a vím, že jsi dobrý člověk. Nikdy jsem o tobě nepochyboval. Přesto jsi v poslední době někým jiným.“


   Jako bych to nevěděl. Ale otec Basilej měl právo mi to vytknout. On ano.


   „Marku, Matěj, tě má moc rád a dýchal by za tebe. Nyní udělám něco, co bych neměl. Ale musím. Matěje považuji za svého syna. Tebe mám plné srdce. A o to víc se trápím, když vidím, jak si navzájem ubližujete. On by ti chtěl dát vše. Ty ho však odmítáš. On se trápí, přesto nikdy nedovolí, aby si udělal to, oč se dlouho pokoušíš.“


   Věděl jsem, o čem mluví. Můj život bez Vítka neměl smysl. I když jsem neměl nikdy odvahu si na něj sáhnout, zároveň jsem neměl chuť ho žít. Jen díky Matějovi jsem byl stále naživu. 


   „Omlouvám se, otče,“ zašeptal jsem a pohlédl k oltáři.


   „Mě se neomlouvej, Marku. Já tě mám stále stejně rád a vážím si tě. Omluvit by si ses však měl někomu jinému.“ 


   „Já vím, otče. Proto taky Matěje hledám. Myslel jsem, že je u vás?“


   „Tady nebyl,“ přiznal otec Basilej. 


   Do mě jako by někdo bodl. Vyskočil jsem z lavice a vytrhl svou ruku z jeho sevření. 


   „Musím za ním. Myslel jsem, že je tady u vás. Ale asi bude na hradě!“ vykřikl jsem, a když jsem ještě jednou faráře objal, s omluvou jsem vyběhl z kostela.


   Věděl jsem, že musím Matěje najít. A z toho, co jsem dnes slyšel od otce Basileje, jsem pochopil, že jsem tomu nádhernému človíčkovi ubližoval víc, než na, co jsem měl právo.