1. Vzpomínky
Byl krásný jarní den. Slunce se hlásilo o své místo na obloze. Vzduch už byl teplý a podle toho se chovala i příroda. Větve na stromech se začaly zelenat, tráva se hrdě tyčila vzhůru a dokonce už začaly rašit květy prvních jarních rostlin.
V místech, kam sluneční paprsky nenašly cestu, se sice občas povalovaly zbytky sněhu. Byly to však jen poslední záchvěvy zimy. Bohužel v místech, kudy jsem jel, se stále nechtěla vzdát své vlády.
V sedle Bleska jsem uháněl podél řeky a Kobylka cválala za námi.
Od chvíle, kdy zemřel Vítek, nepustila do sedla nikoho jiného, než mě. Snesla ještě Matěje. Neměl jsem to srdce, nechávat ji v ohradě, když jsme s Bleskem vyráželi ven. Navíc by mi to ani nedovolila. Všichni tři jsme k sobě nerozlučně patřili. Ona byla zamilovaná do Bleska. A ten zase patřil mně. Byli doby, kdy na jejím hřbetě jezdil jen Vítek.
Moje láska.
Člověk, kterého jsem miloval celým srdcem a bez něhož můj život neměl už žádnou cenu. Bohužel zahynul rukou jednoho zákeřného parchanta, před půl rokem. Od té doby jsem už nežil. Jen přežíval.
A to jen díky Matějovi, který byl mým nejvěrnějším přítelem, a který nedovolil, abych se vydal na cestu za svým Vítkem. Byl to on, kdo se mnou měl neskutečnou trpělivost a stál mi po boku i ve chvílích, kdy už jsem neměl sílu, ani chuť žít. Byl to tak trpělivý přítel, že na mě dokázal čekat hodiny, když jsem seděl u Vítkova hrobu, a nedovolil, abych tam umrznul.
Měl svatou trpělivost a odváděl mě do lože, když jsem se zpitý do němoty, nemohl postavit ani na nohy. A i když jsem si byl vědom, že jsem na něj často hrubý, nedokázal mě opustit a vždy byl vedle mně.
Ve chvílích, kdy jsem nebyl opilý, nebo se nepotácel v touhách skončit svůj život, který pro mě neměl bez Vítka žádnou cenu, uvědomoval jsem si, co pro mě Matěj vše dělá. Cítil jsem, že mě miluje. Jako přítele. Byl jsem si však jistý, že i jako muže.
Nebýt mé lásky k Vítkovi, jeho lásku bych mu byl schopen opětovat. Už od dětství, co jsme se znali, jsem ho měl rád. Nejdříve jako přítele. Později jsem na něj často myslel jako na muže, který se mi velmi líbil a vzrušoval mě. Matěj vyrůstal u otce Basileje, berounského faráře, který ho od mala vychovával jako sirotka.
Já zase našel otce v berounském katovi, který mě nalezl jedné noci, jako nemluvně u řeky, kam mě kdosi odložil. Jakub mě vychoval jako svého syna a dal mi lásku, kterou jsem nedostal od vlastních rodičů. Bohužel zemřel, když mi bylo sotva osmnáct let a městská rada, mě vyhnala z katovny. Byl jsem najednou dvojnásobný sirotek, který neměl ani domov.
Ten jsem našel u Vítka, urozeného majitele hradu Smolná. On mi ukázal, že i láska mezi muži, může být nádherná. A díky otci Basilejovi, který vstoupil do Vítkových služeb, jako farář na jeho panství, jsem pochopil, že je jedno, kdo koho miluje. Důležité je, jak moc.
A s otcem Basilejem jsem opět našel svého věrného přítele Matěje, který na tom byl stejně. Jen přišel pozdě. Já své srdce věnoval Vítkovi. Přesto nám byl Matěj přítelem nejvěrnějším. A po Vítkově smrti se stal mým andělem strážným.
Věděl jsem, že jsem si toho často nevážil. I když jsem si to uvědomoval, nedokázal jsem se ovládat. Vítkova smrt mě zasáhla, tak hluboce, že jsem mnohdy nevěděl, co dělám. A hlavně, jak moc ubližuji lidem, kteří si to nezaslouží.
Stejně tomu bylo i dnes.
Raději jsem vstal velmi brzy, osedlal Bleska a s Kobylkou jsme vyrazili ven z hradu. Matěje, který se mnou spal v komnatě, která kdysi patřila Vítkovi, a kterou jsme spolu sdíleli, jsem úmyslně nevzbudil. Chtěl jsem být sám.
Nezasloužil si to a já to věděl. Ale často jsem měl stavy, kdy jsem toužil být sám. A dnes jsem věděl, že bych byl na Matěje nespravedlivě hrubý, kdybych neujel. Strážnému na hradě jsem výslovně zakázal, aby někomu řekl, kterým směrem jsem odjel.
I půl roku po Vítkově smrti, jsem se často choval jako blázen, a jako smyslů zbavený. Přesto jsem se nedokázal ovládnout. Můj Vítek byl ten, kdo mi ukázal, jak krásná dokáže být láska. A jak těžké, je bez něj žít.
Ujel jsem nejen Matějovi. Utekl jsem i Prokopovi, veliteli hradní posádky, který už sloužil Vítkovu otci. Po jeho smrti, žil jen pro Vítka. I když se snažil ze všech sil, ani on ho nedokázal ochránit. Jako já. A tak se povedlo tomu zmrdovi Kolohnátovi, ukončit Vítkův krátký život. Život člověka, který dal tolika lidem to nejkrásnější, co měl. Mně svou láskou. Matějovi a otci Basilejovi a mnohým dalším, své přátelství.
„Vítkůůů!“ zařval jsem hlasem raněného zvířete a po tvářích mi znovu tekly slzy.
Blesk se vyděsil a začal se stavět na zadní. Kobylka doslova uskočila. Já měl co dělat, abych nespadl ze sedla.
„Omlouvám se,“ začal jsem Bleska hladit po šíji a starostlivě se ohlédl po Kobylce. Naštěstí se oba rychle uklidnili. Byli už zvyklí na mé nálady. „Hrozně mi chybí,“ povzdechl jsem si.
Ani za tu dobu, co jsem Vítka pohřbil, jsem se nedokázal smířit s jeho smrtí.
Blesk opět vyrazil dál. A Kobylka za námi. I když jsem sám nevnímal cestu, Blesk, jako by věděl, kam jedeme. A tak jsme brzy dorazili do rokle.
Naší rokle.
Tady jsme se s Vítkem poznali a tady vznikla naše láska. Je sice pravda, že po zradě jednoho z Vítkových zbrojných, jsme sem přestali skoro jezdit. Měli jsme oba pocit, že rokle už není tím naším domovem, kde jsme často trávili i několik dní. Dní plných lásky, milování, a které patřili jen nám.
Po Vítkově smrti jsem tu však trávil mnoho času. A pokud jsem neseděl u Vítkova hrobu, byl jsem tady, nebo seděl zpitý v hradním šenku. Do naší společné komnaty, mě většinou odváděl Matěj, nebo Prokop, který i po Vítkově smrti, zůstal nadále velitelem hradních zbrojnošů a sloužil mi stejně věrně, jako Vítkovi.
Nemusel. Nebyl jsem urozený ani žádný rytíř. Přestože mi hrad Smolná i jeho panství patřily. Kdysi jsem zachránil Vítka před jeho ztrátou tím, že jsem mu pomohl odhalit podvod jeho faráře a kupce Blahuše. Kupci, který půjčil Vítkovu otci peníze na válečnou výpravu. A když zjistil, že Vítkův otec zahynul, snažil se získat Smolnou podvodem. Měl však smůlu.
Sám se kdysi zadlužil u mého otce, který mu prodal statek v Rudné. Blahuš neměl dostatek peněz, a tak mému otci, dal do zástavy úpis na Smolnou a já ho náhodou našel. A tak jsem se vlastně stal majitelem hradu, i když jsem byl jen synem nečistého.
Původně jsme byli s Vítkem rozhodnutí ten úpis zničit. Nikdy jsem nestál o jeho panství. Chtěl jsem pouze jeho lásku. Vzhledem k okolnostem, které nastaly, jsme to nestihli. A než jsme stačili úpis zničit, Blahuš nechal Vítka zavraždit.
Odsedlal jsem oba koně a pustil je po rokli. Sedlo i své věci jsem odložil v jeskyni a šel se posadit na břeh jezírka. Opět jsem měl hlavu plnou vzpomínek na chvíle, které jsme tu s Vítkem strávili.
Věděl jsem, že tímhle si nepomohu. Musel jsem žít dál. Ale já to nedokázal. Neustále jsem se motal v kruhu. V zajetí myšlenek na Vítka, které mě stahovaly do temnoty žalu a bolesti. Byly chvíle, kdy jsem si uvědomoval, že takhle by to moje láska nechtěla. Já si však nedokázal pomoct.
Otevřel jsem hliněnou láhev a upil. Hnusem jsem se oklepal. Přesto jsem se napil znovu. Potom jsem se zahleděl na hladinu jezírka.
Pálenka byla jednou ze vzpomínek na Vítka. Tu jsme tady spolu pili první noc, kdy jsme se poznali a spolu se opili. Tu noc se mi Vítek svěřil a já se do něj zamiloval.
„Vítku!“ rozbrečel jsem se jako malé dítě. Pokrčil jsem nohy, objal je kolem kolen a bradu položil na ně.
Najednou do mne zezadu někdo strčil. Normálně bych vyskočil a tasil meč. Ale v tuhle chvíli mi bylo vše jedno. I kdyby se mě někdo pokoušel zabít, bylo by mi to jedno. Jen jsem se unaveně ohlédl za sebe. Stála tam Kobylka a upřeně na mě hleděla. Blesk postával opodál.
„Taky, vám chybí?“ snažil jsem se v nich najít spřízněné duše.
Kobylka do mne znovu strčila. Jako by mě chápala, ale nesouhlasila se mnou. Bylo mi to však jedno. Znovu jsem vzal hliněnou láhev do ruky, otevřel ji a napil se. A ne jednou. Cítil jsem, jak mě pálenka opíjí. To jsem právě chtěl. Bohužel to v mém případě bylo tak časté, že jsem byl od Vítkovy smrti víc opilý, než střízlivý.
„No a co!“ vykřikl jsem opile, „co mám dělat!? Mě už je všechno jedno!“
Kobylka do mne znovu šťouchla, a když viděla, že nereaguji, otočila se, a s Bleskem odběhli. Kašlal jsem na to. Opět jsem se utápěl ve svém žalu. Už jsem byl opět opilý. I když jsem si stále namlouval, že mi to pomáhá zapomenout, opak byl pravdou.
„Vítku! Já už nechci bez tebe žít!“
Odpovědí mi byla pouze ozvěna, která se odrážela od skalních stěn.
Znovu jsem se napil. Nakonec jsem tam seděl, a opile jen hloupě žvatlal. Chvíli jsem plakal, chvíli se smál. Jako smyslů zbavený.
x x x
„Jsi normální, Marku!“ vykřikl mi někdo za zády.
Vůbec jsem nereagoval. Nepřítomně jsem hleděl na hladinu jezera.
„Myslíš, že by tohle Vítek chtěl?“
„Jak ty víš, co by chtěl Vítek!!“ vykřikl jsem nenávistně a ohlédl se.
„Protože jsem ho měl rád. Znal jsem ho a vím, jak moc tě miloval. A určitě vím, že tohle by nechtěl!“ vykřikl hodně naštvaný Matěj, když mi po delším mlčení, odpověděl.
„Jdi do prdele,“ mávl jsem rukou a víc si ho nevšímal. Chtěl jsem sáhnout po láhvi s pálenkou. Matěj mi však odstrčil ruku, vzal láhev a mrštil s ní, o nejbližší strom.
„Co si tím dokázal?“ začal jsem se chechtat.
„Marku, přestaň!“ vykřikl Matěj a pokusil se mě obejmout kolem ramen. „Copak nevidíš, co ze sebe děláš? Vítkovi život nevrátíš a sám sebe ničíš.“
Krátký záblesk v mé opilé mysli. Ale opravdu jen krátký. Během něho jsem si uvědomil, že Matěj má pravdu. Byl to však jen okamžik. Vzápětí jsem znovu upadl do své opilecké beznaděje.
„Kurva! Co ty víš o lásce! Měl jsi někdy někoho rád!“
„Marku, měl! Vítka! A tebe miluji!“ vykřikl Matěj, hlasem plným bolesti a zoufalství. Slyšel jsem, co říká. Bylo mi to však jedno.
„Tak si to užij,“ začal jsem se smát, a sice s problémy, ale nakonec jsem se postavil na nohy a nejistým krokem se vydal k jeskyni. Věděl jsem, že tam mám další láhev. A já měl chuť se znovu napít.
Neušel jsem však ani do půlky, když jsem cítil, jak mě Matěj chytil za ramena a prudce mě otočil.
„Marku! Vzpamatuj se už konečně!“
Matěj stál přímo proti mně a s očima plné slz, mi hleděl do tváře.
„Co je! Chceš mě! Tak si posluž, díru mám volnou!“ vykřikl jsem a snažil se Matěje od sebe odstrčit.
Ten se však nevzdával a znovu se mě pokusil obejmout. Sám nevím proč, ale udělal jsem něco, co jsem snad ani nechtěl. Musel jsem být už zcela mimo. Sáhnul jsem k opasku pro dýku.
Matěj byl můj nejlepší přítel. Jeho jsem měl rád, miloval ho, jako svého přítele. Vždy bych pro něj udělal cokoliv. Nyní jsem však udělal něco, co to vše, popíralo. Vytáhl jsem dýku a ohnal se po něm.
„Marku!“ vykřikl zděšeně Matěj a uskočil. Byl jsem opilý a nebyl jsem žádný vážný protivník.
Matěj měl právo a mohl vytáhnout svou dýku a bránit se. Neudělal to. Zděšeně na mě pohlédl. Snad sám nevěřil tomu, co dělám. Nakonec místo toho, aby udělal to samé, jen mě uhodil pěstí do tváře.
Okamžitě jsem letěl na zem a dýka mi vypadla z ruky. Ještě než jsem dopadl na záda, a i přes svou opilost, jsem si uvědomil, co jsem udělal za strašnou věc.
„Matěji! Prosím, příteli! Já nechtěl!“ vykřikl jsem zděšeně. „Matěji! Matěji!“ křičel jsem jako smyslů zbavený. I když opilý, došlo mi, co jsem udělal.
Málem jsem zabil někoho, koho jsem měl rád. Matěje, kterého jsem si vážil. Nejlepšího přítele, který toho pro mne tolik udělal, a kterého jsem měl opravdu rád.