, 26. 12. 2017, Povídky
Etuda vzteklého psa
Poslední den roku visela všude, snad i na křišťálových lustrech Radia Palace, tíha očekávání. Naděje, že se něco změní. Teď hned, o půlnoci či snad od zítřka?
Klavírista David Bezouška, ustrojen do žaketu, preludoval jednoduché melodie kabaretních písní. Hrál v koncertním sále hotelu pro zábavu lázeňských hostů, kteří mu seděli v zádech a hlučeli.Vadilo mu to. Snažil se postupně narůstající podrážděnost ignorovat. Nakonec mu mohou být ukradeni stejně, jako je lhostejný on jim.
Číšník Petr otevíral lahve sektu. Přinesl klavíristovi sodovku a starostlivě na něj pohlédl. David měl vyprahlé patro, ale během hry se nemohl napít. Spíš než žízeň cítil znechucení z lidí, kteří nectí jeho umění. Když ukončil předposlední dvacetiminutovku večera, nápoj byl bez bublinek. Vstal a naučeným pohybem se obecenstvu uklonil. Hladce vyholenou tvář donutil k úsměvu. Několik žen zatleskalo. Dnes mu byly lhostejné. Obrátil do sebe minerálku. Žízeň vzrůstala. Jeden panák snad neublíží. Zamířil k baru.
„Doneseš mi do kumbálu vodku, Petře? Nechci, aby hosté viděli, že piju. Ďas aby je spral,“ ulevil si a proklouznul barem.
Číšník přikývnul. V duchu se pokřižoval. Tak je to zase tady - Bezouškův den. A zrovna na Silvestra! Nedá se odhadnout dopředu, kdy to přijde, asi jako vichřice nebo rovnou tornádo. Naštěstí je to úkaz právě tak vzácný. Chlast v něm stejně hraje jen malou roli. Je vcelku nepodstatnou součástí, která jen zamíchá sedlinou kdesi na dně, a podpoří její bouřlivou cestu ven na světlo boží.
Položil na tácek vánoční ubrousek a skleničku. Z lednice vyndal láhev vodky a postavil vedle k ní, aby i pití ve skladu mělo glanc, když už porušil interní nařízení. Unaveným krokem došel dozadu. Na bedně s víny seděl klavírista. Byl hezký, tenhle šarmantní chlapík kolem čtyřicítky. Mohl by flirtovat s kteroukoliv lázeňskou pacientkou, tak dobře vypadal. Obličej a ruce pěstěné, blond vlasy evidentně čerstvě přistřižené kvůli vystoupení.
Ve výrazu tváře dominovaly modré oči, modré jako průzračná led světýlka. Ty oči, jindy netečné, vypovídaly o všem. Kdyby pohled mohl zabíjet, kavárna by se proměnila v místo hromadné vraždy.
„Nemusel jsi brát servítky, kvůli mně určitě ne, znáš mne od dětství a víš, že si nepotrpím na móresy…“ pověděl Petrovi. „Stačila jen láhev.“
„To víš, zvyk je železná košile,“ pousmál se. „Davide, neblázni…už jen poslední blok hudby, a máš padla. Vydržať,“ pokoušel se zachránit situaci.
„Jak já je nesnáším…ty nafoukance, ignoranty, co nestráví ani Stravinskýho, natož Sibelia.“ Pár loků z hrdla flašky. Vztek, kterým se dusil, šlehal jako plamenomet z jeho úst. „Debussyho na ně, a Pucciniho! Piccolo tango,“tlumeně vykřikoval.
„Běž domů, omluvím tě, že ti nebylo dobře, ano,“ naklonil se k hudebníkovi číšník.
„Jsem v pořádku, nebo se ti snad něco nezdá? Dohraju svoje, a pak půjdu. “
Vstal z provizorního sedátka, ve tváři bledší než jindy. Lahev zůstala ve skladu.
„Jistě, hlavně už pospěš, pauza skončila.“ Malér, to bude zase malér, a na mojí směně, pomyslel si. Když bude nejhůř, zakročím.
Petr sledoval klavíristu po očku přes tabule oken, která oddělovala sál od kavárny.
Ten jaksi zpupně kývnul bradou místo obvyklé úklony, a usedl k piánu. A pak se do toho opřel. Prsty klouzaly po klávesnici čím dál rychleji…hrály něco úplně jiného, než bylo uvedeno v programu. Byla to čirá improvizace, stále temperamentnější a divočejší.
Hluk lidí, kteří se do té doby při poslechu mezi sebou bavili, postupně utichal.
Bezouškovo tělo se ohýbalo, jako by se do něj opíral vítr. V uších mu zněla slova, která řekl kamarádovi - dohraju, a pak půjdu…
Kam? K ní, do vily, k ní, která si mne prostě koupila, neúspěšného klavíristu okresního formátu?
Pravačkou břinknul do klávesnice… K bohaté ošklivé ženské, která ani nechce mít děti? K dědičce činžáků? Prsty se zaryly do hloubi klavíru. K právničce, studené jak psí čumák, co nemá páru o umění? Šofér, nákupčí a milence ve dnech, kdy nemám vystoupení? Ani vařit se nenaučila, madam s hódně vysokým čelem.
I to jméno si nechala svoje, Bezouška jí připadá směšné. Občas má tak pitomé otázky: máš uši nebo ne? Potom mne zatahá za botce a pištivě se směje. Všechno na mě jí připadá směšné. Nejsměšnější jsem ovšem já sám. Přistoupil jsem na všechno, abych měl jednoduchý život. Stal jsem se kašparem doma i v zaměstnání. Jediný, kdo mne respektuje, je Argo, můj rotwajler. Alespoň psa jsem si vybojoval.
David Bezouška burácivě mlátil do klavíru, jako by chtěl zmasakrovat všechen žal. Jeho obličej, brunátný vztekem a zklamáním, sledoval přes sklo kamarád číšník z prázdné kavárny.
Posluchači postupně zmlkli. Nejprve měli za to, že klavírista předvádí nějakou avantgardní skladbičku jako silvestrovské zpestření. Někteří se zasmáli - etuda zněla jako štěkot vzteklého čokla, štěkot, který se smísil s vlastní dutou ozvěnou v prázdné láhvi.
Po chvíli pochopili, že něco není v pořádku. Kroutili hlavou, odcházeli. V salonku byl připraven půlnoční přípitek. Bezouška skončil zhroucený, s hlavou a lokty na klavíru. Jeho tělo se otřásalo nehlasnými vzlyky.
Půlnoc odstartovala pyrotechnickou produkci před hotelem. Hosté se vyhrnuli na terasu.
Číšník nahlédnul do sálu s piánem, kamarád tam už nebyl. Seběhnul po schodech, aby se podíval po Davidovi. Objevil ho stojícího venku před Radium Palace. Zamyšleně sledoval ohňostroj. Vzpomněl si i na Arga, určitě je sám a bojí se.
Po chvíli ho roztřásl ledový vítr vanoucí z Klínovce.
„Odvezu tě, Davide,“ řekl Petr. „Mám za hotelem auto.“ Kličkovali po hlavní třídě kolonády mezi objímajícími se lidmi. U rozsvíceného vánočního stromu si přiťukávali sektem cizí lidé všech možných národností.
Na konci městečka zastavili u prvorepublikové vily. Okna byla zhasnuta. Nečekala na něj. Nebylo to poprvé.
„Hned budu zpátky,“ oznámil již zcela střízlivý David Petrovi. Ten mu pohlédnul do obličeje a přikývnul. Vytušil, že teď už se o něj nemusí obávat.
Po tmavé obloze ještě sem tam prolétla zpozdilá raketa. Stáhnul okénko a zapálil si. Když dokouřil, byl David zpět. V jedné ruce nesl kufr, ve druhé vedl Arga. Sedli si dozadu, pes důstojně bok po boku vedle svého pána. Olíznul Davidovi obličej.
Auto se rozjelo… vstříc novému roku.