, 5. 12. 2017, Povídky
Pohádku o Třech prasátkách zná téměř každý dospělý. Ne tak ale mí malí objevovatelé světa. Ovšem jen do doby, než mě vlastní improvizace dovedla k tomu, že ji chtěli opakovat večer co večer, třeba by je to mělo stát i večerníček. A tak se mnou smlouvali a pořád mě mořili, až mě častokrát umořili. (Jen pro doplnění, kdo nezná, ta pohádka, pokud ji nedrmolíte jako násobilku, ale čtete tak, jak se pohádky číst mají, vám zabere poctivých čtyřicet pět minut).
„Nejstarší prasátko se jmenovalo Míra.“
„Fakt?“ Vystrčil Míra nos zpod peřiny nahoře na palandě, oči na vrch hlavy.
„No fakt. Tak to tady stojí. Prostřední prasátko se jmenovalo Honzík.“
Honzík sebou škubnul a chvilku mě zkoumavě pozoroval, jestli si z něj nedělám legraci.
„A nejmladší prasátko se jmenovalo…“
„Helenka!“ Zvolali kluci dvojhlasně a Helča radostně zatleskala pacičkami.
První čtení se nikdy neobejde bez hromady otázek a prohlížení obrázků. Otázek, na které hned tak nevím co říct. To bývá objevování i pro mě samotnou. A pak dlouho do noci přemýšlím a rekapituluji vlastní odpovědi. A až hodně zpětně si uvědomuji, jak byly zásadní a důležité.
Když se nejstarší, šestiletý Míra, na konci příběhu dozvěděl, že své dva sourozence zachránil před vlkem, byl na sebe hrdý a ještě dlouho si chtěl povídat o tom, že by to tak udělal doopravdy, i kdyby to nebylo jen v knížce. To už dvouletá Helenka a pětiletý Honzík dávno spali.
Dokud jsme svůj klokaní byteček okupovali jen ve čtyřech, probouzela jsem se ráno častokrát u Helči v posteli. Bylo to pohodlnější, než hodinu co hodinu vstávat k nočním můrám. A dětským packám kolem krku člověk rychle přivykne. Jednoho listopadového dne nás už ale bylo šest. Od té doby se chod naší domácnosti maličko pozměnil. V první řadě hlavně tím, že už jsem nespávala v dětském pokoji s Helčou, ale ona v obývacím se mnou. Přinejmenším od pozdních nočních hodin.
Ti tři malí ďáblíci si velké kluky rychle oblíbili.
Školka, přípravka, učiliště, gymnázium. Po běžných ranních rituálech jsme s Helenkou osaměly. To pak přicházela doba kadeřnických salónů, tanečních kurzů, hodin vaření, zpěvu a šimrání zad, nekonečné vyprávění nad obrázky, převlékání panenek, popřípadě vycházka do parku. To rozkošné stvoření, které milovalo dětský kolektiv, se díkybohu dokázalo spokojit na půl dne pouze se mnou. Když si dostatečně generálským způsobem natrénovala „stavění do latě“ na mně, šla ho pak hrdě aplikovat na všechny plyšové bytosti do pokoje. Ale jelikož povětšinou bývaly netečné k jejím rázným pokynům, nemohla se dočkat, až se kluci vrátí domů.
Když byl po obědě čas poledního spánku, čelila jsem tváří v tvář parodii vlastního počínání. S okázalou vážností uložila panenku do peřin, pečlivě ji přikryla až ke krku, políbila na čelo, obřadně rozevřela knihu a tam, kde ji nestačila slova, napodobovala mě alespoň intonací.
„A bylo, a mimi, a ticho, a hají, pššš, a pincezna…….“
Honzík na mě haleká už pod schodištěm a celou cestu do třetího patra mele páté přes deváté. Sotva mi podá plnou náruč obrázků a v předsíni ze sebe vysype kaštany, už sonduje v kuchyni, co bylo k obědu. Jeho dosud podvyživené tělíčko nemá nikdy dost a tak má jeden oběd ve školce a druhý doma. Přitom nepřestává brebentit a jelikož na jeho tisíc otázek většinou neznám odpovědi (Kde má ta obalená ryba hlavu), celkem snadno si poradí sám. Jednoduše zůstala v Penny. Nebo jsi ji, teto, snad ulovila sama? Ne ne, zrovna včera se mi zlomil prut. Většinou ztroskotám na vlastní ironii, které lituji minimálně čtyři následující dny, kdy se ze mě ten malý ničema snaží vymámit prut, třeba i zlomený.
Honzík bude alchymista. Bezpochyby. Většinou se stěží vejde do vany přes množství plastových kelímků a lžiček a prázdných lahviček od šampónů, neřkuli, že ho ve stoupající páře a pěně častokrát nemůžu najít.
„Tetó, ještě jednu misku. Vařím lekvar.“
Když si Míra rozsekl bradu o obrubník, měl v ní díru jak do studny. A slza? Ani jedna. Ani při pádu, ani po něm. Ani na pohotovosti, ani při šití, ani cestou domů. V očích měl jedinou větu. Já vím, teto, říkala jsi, ať neutíkám. Snad to byl opravdu důvod, který mu zabránil v pláči. Snad to byla snaha sám před sebou být už velký. Anebo zkrátka všechno co mohl, vybrečel po večerech do polštáře. Že jsem to z jeho očí nemohla číst? Ale ano. Mohla. Stejně jako on z těch mých, že je pro mě hrdina.
Až o dva roky později si uvědomuji, že ne já v nich, ale oni ve mně, zanechali stopu, kterou nelze smazat.