Výbuch
Vojtěch zapnul límec vaťáku až ke krku. Na hlavě měl ručně pletenou čapku od Elišky. Natáhnul na ledové dlaně pracovní rukavice. Popadl krumpáč a vší razancí, které byl jako človíček malého vzrůstu schopen, se pustil do prohlubování hrobu. Lopatou odhazoval na torzo lešení s podlážkou hlínu a pak teprve z hrobu ven. Zima jako v Rusku, sakra. Štefan měl přinýst speciální sekáčky, taky plynovou bombu na nazmrzlou zeminu. Ještě, že se oteplilo. Kdyby správce viděl, že je tady zase sám, dal by padáka oběma.
Už několik dní se Štefanem a kumpány z ubytovny chlastali. Pozůstalí ale kvůli tomu přece ten funus neodloží, jak by k tomu přišel nebožtík.
Po dvou hodinách perné lopoty stál konečně úplně dole. Makat se naučil u lidí z cirkusu, s nimiž se po smrti rodičů chvíli potuloval po světě. Ředitel se ho ptal, jestli nechce hrát klauna, s těmi vlasy, prej je má jako ňáká Endžíla nebo co. Že by stačil červenej nos. A možná ani ten by nemusel nasazovat. To tak, dělat kašpara!
Od pusy mu šla pára. Zavdal si ze šosu vaťáku z půllitrovky rumu. Z druhé kapsy vytáhnul plechovou tabatěrku. Měl v ní na každý den deset vlastnoručně ubalených cigaret. Pokuřoval. Tabák mu odjakživa voněl. Ještě zarovnat hrany výkopu a bude moct vylízt po železným žebříčku ven. O víkendu byla silná obleva. No jestli on – Výbuch - jak ho oslovoval otec, není děckem štěstěny – obešel se při kopání dočista bez pomocníka. A tak to je skoro odmalička. Táta Vojta se před léty, při odchodu z kriminálu, dozvěděl, že má syna. V děcáku. Přijel na návštěvu a pověděl: „ No ty máš teda prdu, celá máma, a na tý hlavě máš pěknej vejbuch.“ Myslel tím jeho účes. Kudrnatá mičuda na tenkém krku. No a Výbuch už zůstal.
Po čase ho táta dostal z domova a potulovali se krajem se světskými. Byl moc velkej fešák, proč jen nejsem po něm? Ženský z maringotek s ním laškovaly. Nabalil si jistou Elišku. Měl naráz hodnou mámu, no vážně, zas dítě štěstěny. Brambory nakrájela na mrňavý kostičky, dala vařit, a k nim smaženej gothaj obalenej jako řízek. Bylo za deset minut hotovo, a plnej talíř. Jedli si jako lordi. Luxus. Na ten si potrpěli. Pila hodně, skoro jako táta. Mně dovolili chlastat až od patnácti, abych prej nezblbnul. Táta každýmu známýmu říkal hrdě: to je můj kluk Výbuch, a někam to v životě dotáhne. Koukněte na ty jeho vlasy! A kumpáni z mokrý čtvrti mu to odkejvali, věděli, že pak poručí rum.
Jo, táto, kopu hroby. Při funusech přidržuju rakev za jeden roh a umím nahodit krásně smutnej obličej. Správce slíbil, že mne a Štefana zaměstná. Prej jsem kvůli ksichtu pravý terno v pohřebnictví. Fakt mám v životě velkou kliku.
S Eliškou, který jsem říkal mami (protože ta, co mne porodila prej byla hnusná flundra), to pak vzalo rychlej konec. Však taky hulila jak fabrika. Ztrácela se před očima. Ze statný ženský byl roztřesenej věchýtek na eldéence. Hnědý dlouhý vlasy zešedivěly, pak jí ostříhali. Chodili jsme za ní s tátou každej den. Na vozejku vyvezli za špitál a dávali popít a pokouřit. Kašlala, ale vždycky se na nás smála, měla hluboký ďolíčky. Čím dál hlubší. Přes slzy, který jí tekly, když mi pročísla vyhublou dlaní vlasy, divně koukla na tátu a ptala se: „Klucí moji, co jen s váma bude?“ Sám nevím, co to s nima bylo, s mámou a tátou, protože táta umřel už asi rok po Elišce. Ta samá nemoc a to samý oddělení. Ležej v dvojhrobu tady na krchově, každej den za nima zajdu, i když není pohřeb. Pokaždý, když kopu hrob,dávaj mi sílu vzpomínky na život, kterej jsem s Eliškou a Vojtou prožil. Jinak tam, venku, na ulici, jsem jen tulák, co sedává na zídce pro existence, jako jsem já sám, a klátí nohama, a popíjí pivo z plastu. Mlčím a usmívám se na lidi. Chvíli jsem živej a chvíli už ne.
Šlapal křuskama ve vrstvě bahna. Ze stěn se drolily kousky hlíny. Vyplašeně kouknul nahoru. Pršelo. Jestli ty vzpěry řachnou na něj….
Musí vylízt ven a porozhlídnout se po Štefanovi, dřív, než správce zjistí, že kámoš nedorazil. Nepochopil by, že tady není sám, dohlíží na něj táta Vojta a máma Eliška. On, mrňavej Výbuch s velkým frňákem plným červenejch žilek, se uměl narodit. Štefan říkal, že jejich famílie je skoro jako Adamsovic rodina. Nezná. Bude muset zajít do kina. Někdy…