Jsem syt dnů i let

a v očích mám celý svět.

Viděl jsem hřbety vln do nedozírné dálky

koupající se slunce i rybářské bárky.

Písek pouště jak se mění v duny

i vyschlá koryta řek jak starověké runy.

A horstvo tak mocné že oporou bývá

když blankyt oblohy mračno zakrývá.

Tu hroty skal odhalí svůj břit

a rozetnou mrak a vypustí svit.

Tak toulám se krajinou

a naslouchám písni žití.

Nestojím o jinou,

hlavně že slunce svítí.

Hraje mi šumař v korunách stromů

a já mu rozumím - doma jsem, nemusím domů.