A je to tady. Středa. Ten velký den, kdy musím vstát, sbalit svou půlroční Lucinku a vyrazit pro manžela Petra do velkého města. Manžel je po operaci a bude na mě čekat v Praze na Malvazinkách, kde ho operovali. Ještě jednou kontroluji vybavení. Klíče od auta, jednorázové plíny, mobil s navigací, Lucinka, sunar, teplá voda v termosce, hygienické ubrousky, řidičák, klíče od bytu. Nezbývá, než sednout do auta a vyrazit z Mladé Boleslavi směr Praha.
Vědoma si vzácných rad své sestry, držím se už od Staré Boleslavi v pravém pruhu, abych správně odbočila na Černý most. Jen nechápu, proč v tom pravém pruhu stálo odstavené vozidlo údržby a nepojízdný kamion. Hrozné, jak jsou řidiči nezodpovědní. Blíží se odbočka na Černý most. Uf, doprava, doprava, říkám si, hlavně ne rovně, a hlavně se neoklopit v té prudké zatáčce. Povedlo se, projela jsem to úspěšně, míjím IKEU po pravé straně a mířím směr lanový most. Sestra mi říkala, že musím přes lanový most směr na Barrandov. Má mě snad za neschopnou trefit na Malvazinky? Jedu po velké tříproudové silnici. Provoz docela ujde, a tak udržuji 50 km/hod, abych neporušila předpisy. Ti řidiči! Blikají na mne, troubí a předjíždí mě i kamiony. Oni jedou snad osmdesát!
Blížím se pomalu k Barrandovskému mostu. To je tam, jak je ten valašský klobouk, radila mi sestra. Míjím klobouk a držím se směr Smíchov. Navigace něco ukazuje, ale není na ní moc vidět. Tak tomu nevěnuji pozornost a jedu po paměti vpravo, směr Smíchov. Včera jsme tudy se sestrou vezly manžela, tak si cestu dobře pamatuji. Ježíši Marja panno! Já jsem asi odbočila špatně! Co teď? Navigace? Intuice? Otočit se do protisměru? Nezmatkuj, povídám si, mysli, mrkni na navigaci, a určitě tam v pořádku dojedeš. Navigace ukazuje vlevo, sedm minut dojezd, to musím být blízko. Výborně. Jede tam i nějaká dodávka se zeleninou, tak to pojedu za ní.
„Jejda Lucinko, podívej, tramvaj,“ vyděšeně povídám. Hlavně se vyhnout tramvajím a jet za dodávkou. Přijde mi to jako nekonečně dlouhá cesta.
Najednou dodávka zastavuje a pán začíná vykládat zeleninu. Rozhlížím se, a zjišťuji, že jsem tak trochu ztracená. Všude chodí spousta lidí, skáčou mi do cesty a koukají na mne, jako bych byla z Marsu. Neztrácím naději a jedu dál. Panebože, tramvaj! Brzda! Stojíme proti sobě a koukáme na sebe. Čekám, kam se rozjede, jestli pojede proti mě, nebo ne. Kde má předek? Po pravé straně tramvaje stojí lidé a pokukují po nás. Že bych byla rozvrkočená? Nebo obdivují manželovo zánovní auto? Uf, tramvaj se rozjela dopředu, tak jedu za ní. Najednou tramvaj z levé strany, uhýbám, tramvaj z pravé strany, za mnou tramvaj, brzda! Ony tady snad mají hnízdo! Zastavuji na straně a hodnotím situaci. Nikde žádná auta, jen lidi a tramvaje, velká skleněná budova a spousta krámků. No nic, otočím to. Sestra říkala, že při odbočování to mohu vzít přes tramvajový pás. Kouknu vlevo, vpravo, točím to přes pás. Ale kudy odtud?
Navigace stále mlčí, ani v prodejně si včera nevěděli rady, jak jí zprovoznit hlas. Nezbyde tedy, než si nechat poradit. Tak to otáčím zpět přes tramvajový pás, kličkuji mezi lidmi, zastavuji a ptám se kolemjdoucího: „ Prosím vás, kudy tudy na Malvazinky?“
Pán na mě udiveně kouká, jako by ani nebyl z Prahy: „No to jste úplně špatně. To musíte tudy a pak,… Ale tam vás chytnou policajti.“
„No to nevadí,“ povídám, „bloudím tu už dlouho, tak se jich zeptám na cestu.“
Jedu vytyčeným směrem a vítězně zastavuji za policejním autem. Něco tu měří a fotí. Jdu k nim a ptám se na cestu na Malvazinky: „Dobrý den, pánové, prosím vás, jak se dostanu na Malvazinky?“
Policista se na mě udiveně dívá: „Kudy jste se sem dostala? Tady jste na pěší zóně, musela jste projet minimálně tři zákazy. Sedněte si do auta, připravte si doklady a počkejte.“
Tomu říkají pomáhat a chránit? No nic, sedám si do auta, připravuji doklady a čekám. Trvalo to snad půl hodiny, než se mi pánové začali věnovat.
Policista přišel a povídá: „Budete to mít za dva tisíce korun.“
Do očí se mi nahrnuly slzy a rozklepala se mi brada: „Dva tisíce korun? Tolik peněz? Vždyť jsem zas tak nic neprovedla! Vždyť jsem se vám sama přihlásila!“
Policista rezignoval a povzdechem nabízí alternativu: „No dobrá, máte alespoň stovku?“
„Ale já nemám peníze,“ křičím na něj hystericky, „já mám jenom platební kartu. Já jedu pro manžela na Malvazinky. No a teď mi tady skáčou ty lidi do cesty, ty tramvaje proti mně, to je hrozný. Musíte mi poradit, máte přece pomáhat a chránit.“
Policista s vážnou tváří povídá: „No dobře, tak tady počkejte, napíšu vám složenku.“
Tak sedím v autě, utírám si slzy a tiším Lucinku, která se také rozplakala. Proč jim to pro Boha tak trvá? Manžel čeká, já ztracená, a ještě mi dají pokutu. Konečně přichází pán v uniformě.
„Tak tady máte složenku a doklady,“ povídá příslušník, „ a kam přesně jedete? Jaká je to ulice?“
„No to já nevím,“ pokouší se o mne další hysterický záchvat, „na Malvazinky, jak je tam taková ta dlážděná ulice do kopce nahoru.“
„Tak vy ani nevíte, kam jedete? Tak snad zavoláte manželovi,“ radí udivený policista.
Volám tedy svému Petrovi.
„No ahoj, prosím tě, kde je ta nemocnice, ve které ulici?“
„Ahoj Jano, já nevím,“ povídá nervózně manžel, „já už stojím venku a čekám tady hodinu. Vyhodili mě ven, protože potřebovali lůžko, kde jsi?“
„No já nevím, kde jsem. Tady jezdí tramvaje, lidi mi tady skáčou do cesty, policisté mi dali pokutu,“ křičím na celou pěší zónu.
„Řekněte manželovi, že jste na Andělu,“ radí trpělivý policista.
„Jsem na Andělu, no, tady ty tramvaje proti mně, zjisti mi prosím tu ulici,“ povídám prosebně.
Po delší době mi volá Petr zpátky a sděluje název ulice. Vítězoslavně vystupuji za auta a jdu za policisty.
„Tak je to U Malvazinky,“ otáčím se na prvního příslušníka.
„Dobře, vidíte tuhle křižovatku? Tak tam pojedete vlevo. Sice tam je zákaz odbočení, ale po těch třech zákazech vjezdu už vám i toto promineme, pak…“
Koukám na křižovatku a okamžitě policistu přerušuji: „No ale tam jezdí auta proti mně,“ derou se mi znovu slzy do očí.
„No tak těm snad dáte přednost!“
Najednou se na křižovatce objevila tramvaj. Vyjekla jsem: „No ale tam jezdí tramvaje přes tu křižovatku.“
„No tak těm snad dáte taky přednost!“
„No ale,“ zoufale hledám slova, „já to nezvládnu, tady ty lidi a tramvaje, já se, já, prosím vás, jste tady tři, tak pojeďte jeden se mnou,“ vzlykám a polykám slzy.
„To nejde paní řidičko. To nemůžeme. Ale, vždyť máte navigaci,“ vítězně namítá příslušník.
„No ale ta nemluví,“ křičím na něj, „já jsem byla ve Vodafonu včera, oni mi tam dali i nový software, ale ona nemluví, a já nemám ten držák do auta na ní. Já se vám sem zase zpátky vrátím, uvidíte, prosím vás, pomozte mi, jeďte se mnou.“
„Tak tady počkejte, než to uklidíme,“ rezignuje opět policista a sděluje to ostatním kolegům.
„Tak to vidíš Lucinko,“ utírám si znovu slzy v autě, „nakonec nás ti hodní pánové dovedou k tatínkovi.“
„Ti policisté jsou tak pomalí, než to uklidí, ty kamery, to trvá,“ běží mi hlavou. Snad po půl hodině naložili věci do auta a konečně jsme vyrazili. No, ještě, že jedou se mnou. Doleva, rovně, doprava, auta, tramvaje, no to nevím, jak bych trefila.
Manžel čeká u nemocnice na chodníku a nervózně přešlapuje. Najednou jede kopcem policejní auto a za ním já. Udiveně kouká na ten nevšední obrázek. Policisté se s námi ještě rozloučili a odjeli.
„Prosím tě Jano, vždyť máš navigaci,“ povídá po chvíli Petr.
Vysvětlila jsem mu, jak se to má s navigací.
„Ukaž,“ vzal si Petr telefon do ruky a rozesmál se, „vždyť tam máš panáčka, to máš pěší trasu.“
Jeho poznámku a chichot už nekomentuji. Hlavně, že jsem se po dvou hodinách v hlavním městě dostala do cíle. Kdybych byla alespoň nějaká blbá blondýna, ale ta doprava v Praze není pro normální lidi.