"Vzbuď se! Musíme jít!" volal na mě odněkud jakýsi zvláštní dívčí hlas. Zněl z nějakého důvodu dosti urgentně, zároveň však klidně a vyrovnaně. Byl to nezaměnitelně známý hlas, který jsem si však v tu chvíli přes veškerou snahu nebyl s to zařadit. Netušil jsem ani, odkud vlastně přicházel. Připadal jsem si, jako bych se zrovna nacházel v místnosti se stovkami reproduktorů umístěných všude okolo, přičemž onen hlas mohl klidně vycházet z kteréhokoli z nich. V hlavě jsem pociťoval bodavou bolest natolik silnou, že jsem měl sto chutí servat si ji z krku a odkopnout někam daleko jako fotbalový míč. Nakonec jsem však uznal, že na takový úkon momentálně nemám dostatek sil, a tak jsem na onen spásný nápad raději rezignoval.

 

Všude kolem panovala černočerná tma. Párkrát jsem si promnul oči v marné naději, že se tím něco změní, ale samozřejmě se tak nestalo. Ať už jsem měl oči otevřené nebo zavřené, odstín dokonalé temnoty, jenž mě tak houževnatě obklopovala, to ani za mák nezměnilo. Neměl jsem sebemenší tušení, kde jsem se vlastně nacházel, ani jak jsem se tam dostal. Nemohl jsem si vzpomenout ani na vlastní jméno, přestože jsem dozajista musel nějaké mít. Za nic na světě se mi jej však nedařilo vybavit.

 

"Prober se, Nicku! No tak se zatraceně prober!" uslyšel jsem znovu dívčí hlas. Dal bych ovšem ruku do ohně za to, že to nebyl ten samý. Tenhle byl o něco hlubší a také zněl podstatně víc hystericky. Jako by na mém probuzení snad závisel osud celého vesmíru. Zkrátka nebylo pochyb o tom, že tento hlas musel vycházet z nějakého jiného reproduktoru. Ani tentokrát se však dozajista nejednalo o hlas zcela neznámý. Já ten hlas zkrátka musel znát. Oba jsem je musel znát. Jenže při sebemenší snaze vzpomenout si se mi hlava bolestí div nerozletěla na milion kousků. Po chvíli se má mysl konečně dostala od tónu onoho hlasu k jeho obsahu a v tu chvíli jsem se zarazil. Nick? Je snad Nick moje jméno? Neměl jsem nejmenší tušení. Mohl jsem to klidně být já, ale stejně tak se mohlo jednat o někoho úplně jiného. Bůh ví kolik dalších lidí se v téhle temnotě nachází. Jeden z nich může docela klidně být nějaký Nick. Alespoň jsem si to pár sekund snažil namlouvat ve snaze zahnat ten neoblomný pocit, že jsem tu úplně sám.

 

"Musíme jít, Nicku! Pojď se mnou," ozval se hlas číslo jedna a já se tak pomalu začínal smiřovat se svým zjevným já jménem Nick. Pomalu jsem se postavil na nohy, což nešlo úplně zlehka, a znovu se rozhlédl kolem sebe doufajíc, že tentokrát přece jen zahlédnu něco krom absolutní temnoty. Marně.
"Pojď za mým hlasem," vyzval mě hlas číslo jedna, jako by cítil mou bezradnost, a já tedy poslechl. Proč by taky ne. Byl to nádherný hlas, z něhož byla cítit jakási zvláštní nostalgie, ale také notná dávka smutku. Kéž bych si mohl vzpomenout! Nezbývalo mi však nic než dál kráčet temnotou . Třeba mě někam dovede.

"Nicku! Sakra, neodcházej! To nemůžeš!" ozýval se odněkud za mými zády hlas číslo dvě, ale já jej nevnímal. Jednou jsem se rozhodl následovat hlas číslo jedna a už nebylo cesty zpět. A tak hlas číslo dvě postupně slábnul a slábnul, až zmizel úplně a já pomalu začal zapomínat, že jsem ho vůbec kdy slyšel.

 

Potom jsem se probudil. Alespoň se to tedy probuzení do jisté míry podobalo. Dokonalou temnotu vystřídaly šedivé kulisy známých mrakodrapů, poletující odpadky a chladivý asfalt, na kterém jsem právě z nějakého neznámého důvodu ležel. Celým tělem mi proběhlo silné mrazení jako smečka polárních vlků. Pomalu jsem se vyštrachal zpátky na nohy, přičemž mě přepadlo zvláštní deja vu, a rozhlédl se kolem. Times Square. Něco však bylo špatně. Nebyli tu žádní turisté, žádné obnažené prsaté holky, žádní oslizlí Mexičané převlečení za pohádkové postavy, žádní začínající rappeři prodávající své první nahrávky. Nebyla tu dokonce žádná auta, žádný taxík. Nebylo tu vůbec nic. Stál jsem tu na křižovatce světa dočista sám.

 

Po chvíli jsem však přece jen někoho postřehl. Přestože moje oči ještě nebyly dokonale navyklé na všechnu tu zářivě šedou, zahlédl jsem v dálce jakousi rozmazanou dívčí siluetu. Nějakou dobu trvalo, než se mi konečně podařilo alespoň do jisté míry zaostřit. Mohla ode mě být vzdálená nějakých dvacet metrů. Drobounká, s kůži bledou jako stěna. Na sobě jen lehké bílé šaty jemně vlající v chladném větříku, který ji div neodvál pryč. Její obličej zakrývaly vlasy snad ještě rudější než hořící liška, přesto jsem však neměl nejmenších pochyb, že ji dozajista znám.

 

"Emily!" vyšlo mi zcela nekontrolovaně z úst, jako by snad ani nepatřila mně, přičemž mě hlava znovu rozbolela, jako by mě do ní někdo nelítostně uhodil obrovským kladivem. Padl jsem zpátky na kolena. Co se to zatraceně děje? Kdo je Emily?

 

Školní lavice. Travnatá pláň kdesi na kopci. Jahodová zmrzlina a známý smích. Malá místnůstka s postelí. Nemocniční chodba. Štiplavý zápach dezinfekce. Kytice uschlých růží. Lidé oděni v černé. Slzy. Slzy. Slzy...

 

Před očima se mi míhaly útržkovité vzpomínky, jež však dávaly pramalý smysl. Dívka v dáli se ke mně mezitím otočila zády a pomalu kráčela na východ po 47. ulici směrem k Hell's Kitchen. Sebral jsem veškeré zbytky sil a po stoprvé jsem se postavil zpátky na nohy. "Počkej!" vysoukal jsem ze sebe. Můj hlas ovšem nefungoval tak, jak jsem si představoval. Pomalým krokem jsem se belhal za ní, co mi to jen fyzický stav dovolil. Koukal jsem při tom na její nádherné ohnivé vlasy, které jí onen studený vítr neustále něžně hladil. Nevím, jak dlouho jsme tak kráčeli. Čas jako by už dávno neexistoval. Na každý pád jsme se ale po nějaké době ocitli na břehu řeky Hudson, kde se konečně zastavila. Ještě malou chvíli na mě zírala její záda, než se konečně otočila a odhrnula si vlasy z obličeje, čímž odhalila známé smaragdové oči zasazené mezi stovkami přenádherných pih. "Jsme tu," usmála se jako nějaká pohádková víla, načež jsem měl co dělat, abych znovu nepadl na kolena, což už mě opravdu přestávalo bavit.

"Kde?" vykoktal jsem po chvíli.

"Tam, kde máme být," odtušila a věnovala mi další překrásný úsměv.