, 28. 7. 2017, Povídky
Na ambulanci
Šine si to v nepadnoucích riflových kaťatech nadměrné velikosti prostředkem nemocniční chodby v přízemí, žena středních let. Kolébá se v bocích a zvolna posunuje nohy před sebe. Obličej není přes ofinu mastných vlasů moc vidět. Ve čtyřech taškách poponáší své živobytí. Všechny židle jsou obsazené, a tak jako nafouknutá vzducholoď v červené bundě putuje až na konec, k velkému oknu. Opře se o žebra topení a začíná přehrabovat igelitku.
Posedávající čekají na ošetření na chirurgické ambulanci s vyhaslými pohledy. Je znát nervozita a bedlivé hlídkování, zda někdo nepředbíhá. Nejsou to desítky minut, ale hodiny, než přijdou na řadu. Personálu je málo a spádová oblast veliká: město, okolí a celé Lipensko. Vzduch rychle houstne, zvláště nyní, když se do špitální chodby uchýlila žena bez domova.
Šustění od radiátorů přilákalo kradmé pohledy všech. Ústa bez zubů zaplnila obří bageta. Chutná...
Po jídle žena ubalila na parapetu retko a vykolébala se i s taškami na ulici, žít dál svůj příběh.
Mladík, nejblíže u okna, vyskočil a otevřel je. Za chvíli bylo vyvětráno, a dokonce ubylo kverulantských řečí. Čekalo se tak nějak pospolitěji, kdy nějaká minuta přestala hrát roli. Svěží vzduch přivanul přes cizí osud větší spokojenost s tím vlastním.