, 2. 3. 2017, Blogy
Obecně se dá říct, že hledat empatii na literárním webu je dobrý tak pro zoufalce, kterým se nedostává reálně, tudíž… alespoň někde ji očekávají. A protože se jim očekávání na některým z mnoha literárních webů splnilo, už jaksi automaticky čekají na stejnou odezvu. Když nepřijde, hlásí se o „svý“
Je to jev, který se tady vyskytoval, vyskytuje a zcela jistě vyskytovat bude.
Tento jev často doprovází už chorobně známé slogany a to jak o kvalitě myšlenky, která má přednost před formou, tedy rýmem, veršem, aneb přicházím mezi vás se srdcem na dlani, nebo to psala sama duše, neznalostí gramatiky, používám nebo nadužívám velkých písmem, tak o velikosti autorů, myšleno básníků typu Neruda, Seifert, Erben apod., kteří taktéž nebyli ve své době zcela pochopeni a tudíž by z toho mělo plynout, že shovívavost má být především nyní aktuální.
Jenže mistři velikáni byli básníky.
My všichni tady jsme amatéři, které spojuje zájem o literaturu jak ve verších, tak v próze. A někteří z nás to dotáhli, nebo dotáhnou dál, ovšem jen díky usilovné práci sami na sobě. Práce sama na sobě neznamená upravovat text dle komentáře pod ním, v komentáři, který nehaleká, jak je text báječný se často víc než příkaz objevuje doporučení, rada, nápad, který by mohl autora vést k zamyšlení. Komentátor neočekává, že se jeho názorem bude autor okamžitě řídit, jen mu překládá názor, zamyšlení a dobrou radu, někdy všechno v jednom komentáři, společně s pochvalou, uznáním třeba jen části textu.
Tak jako prozaický text má svoje pravidla, nemyslím vyloženě gramatiku, to se bere jako určitá samozřejmost, tak i poetická stránka textu, tedy poezie má svoje pravidla. Pochopitelně jde napsat pocitovku, během třech minut, která osloví davy, ale to jev výjimečný. Je to cesta bez pravidel, která nemívá dlouhého trvání.
Osobně obdivuju lidi, co umí vázanej verš, to je to, co mi uniká a i když se o něj snažím, nejde mi to a dá mi velkou práci uvázat ho a stejně to není ono, dle mě a ovšemže i dle ostatních. Tudíž prostě je to pro mě vysoká škola.
Na zdejším místě umí perfektně říkanky s rytmem a rýmem Dedek a z veršů je to autorka debbi
Lyriku ať už milostnou nebo jinou píše dobře, až skvěle jak stranger, tak Hesiona
Verše, a to převážně volný verš, se mi nikdy nepodařilo zcela pochopit u Ingrid Indigová, což mi hlavně ze začátku mého působení zde činilo velké problémy a to jak komunikační pod jejími texty, tak s ostatními členy zdejší komunity. Vypisovat je nebudu, velká část z nich již není aktivní a to jak tady, tak obecně.
Alternativní autor z těch momentálně aktivních je dle mého Narcis Půlpán, jehož texty jsou pro mě někdy zcela pochopitelné a tedy čitelné a někdy v nich marně hledám a někdy si z nich odnáším jen jeden verš, který mě uchvátí myšlenkou, nebo náladou, kterou otevírá.
Jak jsem teprve nedávno zjistila, po rozkliknutí jejího profilu, moc to už nedělám, protože jednu dobu to bylo stejně jedno, prostě autorka RadkaEm jejíž tvorbu si pamatuji z dřívějšího působení má vybraný, dalo by se říct vyspělý styl, který zase pro mě někdy ano báječný a někdy je toho tak moc, že mi proklouzne nebo se k němu do hloubky nedostanu, obecně ji řadím k těm lepším zde.
Ještě bych ráda zmínila autora Satanriel, který sice již nějakou dobu nepublikuje, nicméně jeho texty byly pro mě velkým překvapením a to jak ty básnické, tak prozaické.
Čímž se dostávám od veršů k prozaické složce, která je mi bližší a to jak do tvoření, tak do chápání. Některé žánry mi zcela unikají, především sci-fi, v které válel již zmíněnýDedek a pochopitelně jsou zde i další, z těch nejvíc aktivních co se psaní a vkládání týká je bezesporu Jan Pilát, jenže tento žánr je pro mě příliš těžký a tudíž ty texty vlastně nečtu, u posledního jmenovaného vůbec, protože se jedná o tvorbu na pokračování, tudíž…
Ale ráda jsem si četla prozaický texty, povídky od Deneir, současnost a příběhy ze života, další kvalitní autorkou pro mě byla AmellieJP, která ačkoli psala s gay tématikou včetně sexuálních scén a nebo erotikou, bylo to dobré, ne kýčovité a to já moc žánr slash nemusím. Je pro mě lehkým zklamáním autorka Petra Karasová, protože ačkoli se mi zdálo, že texty budou ze života, tak ony sice jsou, ale z jejího a tak podmíněné její osobou, rozvleklé, mnohdy bez pointy, že se jedná o terapeutické psaní, ne o tvorbu prozaickou jako takovou pro čtenáře.
Závěrem bych ráda dodala, že každý, kdo publikuje, jde se svou kůží na trh. Už to není moje pocitovka, která se tomu dotyčnému, nebo dotyčné líbila tak moc, že radost by se dala krájet, je to text, který budou číst cizí lidé, které nemusí oslovit. A pokud je neosloví, neznamená to, že oni jsou divní, že mají příliš sebevědomí a naopak postrádají empatii.
(ano, já vím, jsou takové weby, kde se skoro všichni chválí a nově příchozímu to po zkušenostech odsud musí připadat jako ráj, stejně tak nově příchozímu na zdejší místo, který je zvyklý na pravidelný přísun empatických reakcí to zde musí náležitě připadat úděsný. ano, taková místa jsou, protože v dnešní době, která přeje možnostem a někdy až neomezeným, je možné si vybrat.)
Vše je otázkou výběru a slovo je tak mocné.