~~Dvě přání

 Noc před Štědrým dnem. Žena středních let si uvařila čaj. Zapnula počítač. Stala se z toho pro ni za ty roky tradice, psát v předvečer Vánoc dopis Ježíškovi. Ačkoliv nevěří na zázraky a zápisky pro ni mají spíše hodnotu deníčku, pročísla vlasy a potom usedla ke stolku v obýváku. Z rámečků, postavených kolem počítače, hleděly obličeje dvou chlapců, mohlo jim být tak šestnáct let.

„Milý Ježíšku, píšu ti jako každý rok. Zítra bude Štědrý den, a já se zamýšlím nad uplynulým časem, a s Tebou mi to jde nějak lépe. Mlčíš, a mlčení znamená souhlas.
 Mám, jako pokaždé, dvě přání, pro syny. Tomáš, první polovina mého já, i když přišel na svět jen o pár minut dříve, nepotřebuje zvláštní obdarovávání. Ve škole je premiant a děvčata se za ním se zalíbením ohlížejí. Pro něj bych si do dalšího roku přála jen to, aby nebral jako úplnou samozřejmost vše, co doposud dokázal.“
Zadívala se na fotku Tomáše a velmi se prvorozenému v tom okamžiku podobala.

„Lukáš, ten o chvilku mladší, je druhou polovinou mého já. Také nepotřebuje zvláštní dary, jen trochu více hrdosti nad tím, co už dokázal. Teprve letos se začal dívat lidem do očí, sám přejde silnici, občas se usměje. Se mnou a Tomem chodí do bazénu a ve vodě si vede dobře, přestal se bát. Děkuju ti za zdraví obou synů. Vlastně nic nepotřebujeme. Ani není kam odeslat tento dopis, adresát je neznámý, uložím jako v předchozích letech.“
Vypnula počítač a zahleděla se na vedlejší fotku, a zdálo se, že je podobná spíše druhému synovi. Nahlédla do dětského pokoje, oba klidně oddychovali.
Také se uložila ke spánku.

 Ten, který obdarovává, shlédl do její tváře.
 Byla krásná i nehezká, proměnlivá.
 Začínal Štědrý den.